Článek
Tento týden jsem si šla vyzvednout balík na svou oblíbenou výdejnu, kde pokaždé potkávám milou paní, která vám dokáže zpříjemnit den svým přístupem. Tentokrát ale byla viditelně skleslá. Když jsem se zeptala, co se děje, svěřila se mi s něčím, co mě skutečně rozladilo.
Zásilkovna jí bez jakéhokoliv varování oznámila, že spolupráce na konci měsíce končí. Žádné vysvětlení, žádná diskuze, jen strohé „máme nový směr, kudy chceme jít“ a hotovo. A není jediná, komu taková zpráva přišla.
Copak si tohle může velká firma jen tak dovolit? Představte si opačný scénář, kdyby drobný podnikatel podobným způsobem ze dne na den vypověděl smlouvu nadnárodní korporaci. To by bylo pokut, to by bylo soudních řízení!
V naší zemi bohužel platí dva různé metry, jeden pro mocné korporace a druhý pro drobné živnostníky. „Kdybych já ukončila smlouvu takto narychlo, hned by mi hrozili právníky,“ povzdechla si, když mi podávala můj balík, „ale oni jsou velká firma, tak si mohou dělat, co chtějí.“
Pro ni a mnoho dalších drobných podnikatelů znamenala spolupráce se Zásilkovnou důležitý přivýdělek a způsob, jak přilákat do své provozovny zákazníky. Výdejna balíků přivedla do jejího malého podniku stovky lidí měsíčně, z nichž mnozí si kromě balíku odnesli i něco z jejího sortimentu.
„Z těch lidí, co si ke mně chodí pro balíky, si aspoň třetina něco koupí,“ vysvětlila mi. „To je obrat, který mi už nikdo nenahradí.“
A jak má během pouhých dvou týdnů najít náhradu? Kdo jiný jí pronajme část provozovny? S kým naváže podobnou spolupráci v tak krátkém čase?
Zásilkovně je to zřejmě jedno, nový směr je prostě nový směr. Nevěřím tomu, že by si to majitelka nějak ohledně výpovědní lhůty přikrášlila, to mi na ní nesedí.
Možná je to všechno legální. Možná má Zásilkovna ve smlouvách doložky, které jí umožňují takto jednat. To se já nedozvím, ale i tak mi to přijde za hranou slušnosti.
Ale to přece není jen o legalitě, je to o férovosti a respektu k partnerům, díky kterým vyrostla. Problém spočívá v nevyváženosti sil. Velká společnost má armádu právníků, kteří připraví smlouvu tak, aby chránila především jejich zájmy.
Drobný podnikatel často nemá prostředky na důkladnou právní analýzu a podepíše prakticky cokoli, aby získal možnost přivýdělku. A teď? Zákazníci jako já budou nuceni hledat nové boxy? Je mi líto, ale já si tam objednávala hlavně kvůli té paní, to už si rovnou objednám dopravu od konkurenční firmy, která má vlastní boxy v naší ulici.
Místo příjemného rozhovoru s člověkem, který vás zná jménem, budeme své balíky vyzvedávat u anonymních boxů nebo na přeplněných centrálních pobočkách. „Mám zákazníky, kteří ke mně chodí pro balíky už roky,“ řekla mi s nostalgií v hlase. „Znám je, vím, co si objednávají a komu.“
Tohle už u žádného boxu nezažijí. Zatímco ona nyní řeší existenční otázky svého malého podnikání, možná bude muset propustit brigádnici nebo zdražit zboží. Ale řešení musí najít co nejdříve.
Zásilkovna pravděpodobně bude slavit další rekordní zisky se svou nově „optimalizovanou“ sítí výdejních míst. Nejsmutnější na tom všem je, že tohle není ojedinělý případ.
Naše legislativa nedostatečně chrání menší podnikatele před praktikami velkých korporací. Zatímco spotřebitelé jsou chráněni mnoha zákony, mezi podnikateli stále platí právo silnějšího.
Je tohle spravedlivé? Je tohle ten byznys, který chceme podporovat? Je tohle firma, kterou chceme chválit jako českého šampiona?
Nemyslím si. Vím, že jde „jen“ o balíky, ale jde také o lidi, kteří díky těmto balíkům uživí sebe a své rodiny.
A jde o způsob, jakým se v naší zemi dělá byznys. Dvě různá pravidla pro dva různé světy, jeden pro ty velké a mocné, druhý pro malé živnostníky.
A to prostě není fér. Nebo je?
