Článek
Ivana znal v obci každý, ne že by o takovou známost někdo stál. Štíhlý muž s věčně zarudlýma očima a zanedbaným zevnějškem byl neblaze proslulý po celém okolí. Jeho příchod do místní hospody obvykle znamenal začátek problémů, nejprve hlasité nadávky, později hádky a občas i rvačky.
Ivan bydlel v polorozpadlém domku na kraji obce, který zdědil po rodičích. Kdysi to bývalo pěkné místo, ale Ivan postupně prodal vše, co mělo nějakou hodnotu. Nejprve to byly drobnosti, starožitné hodiny po dědečkovi, pak měděné okapy, nakonec i radiátory a vodovodní baterie. Cokoliv, co se dalo zpeněžit, skončilo v zastavárnách a výkupnách. Nezbylo téměř nic kromě holých zdí a chatrné střechy, která na několika místech prosakovala.
„Viděla jsem ho včera,“ šeptala jedna ze sousedek druhé, „odnášel z domu poslední kusy nábytku. Nechápu, na čem teď spí, vždyť tam už nic nezůstalo.“
Ano, Ivan měl dvě děti, které žily s jeho bývalou partnerkou Petrou. Ta od něj odešla před několika lety, když její životní styl začal být neslučitelný s jeho. Ne že by sama byla vzorem ctnosti, Petra si také ráda užívala života, měla slabost pro hazard a večírky, ale na rozdíl od Ivana byla o poznání praktičtější. Věděla, že děti jsou skvělý nástroj k získání peněz, a tak si ihned po rozchodu zajistila právníka, který jí pomohl vymoci slušné alimenty. To, že většinu těchto peněz nikdy neviděly samotné děti, už nikoho nezajímalo.
Když už nebylo co prodávat z vlastního, začal si Ivan přivlastňovat věci cizí. Nikdy nekradl ve velkém, vždy jen tolik, aby se nedostal do vězení. Měl to dokonale propočítané. Věděl přesně, jaká je hranice škody pro trestný čin, a vždy zůstával těsně pod ní. Ukradené nářadí ze zahrad, železné předměty, občas nějaké to kolo bez zámku, všechno rychle prodal a utratil za alkohol.
„Nemám,“ odpovídal Ivan vždy, když se ho Petra dožadovala peněz, „sám nemám co žrát, tak co po mně chceš?“
Pravda byla taková, že Ivan občas pracoval „načerno“ na stavbách nebo v lese, ale většinu vydělaných peněz utratil za alkohol. Dluhy na alimentech mu narůstaly a s nimi i jeho problémy.
Kromě neplacení alimentů měl Ivan na svědomí i drobné krádeže v místním obchodě, výtržnictví a několik pokusů o podvod. Jeho trestní rejstřík se postupně rozrůstal, ale vždy se mu nějak podařilo vyhnout se vězení, podmínky, veřejně prospěšné práce, pokuty, které stejně nezaplatil.
Ivan o své děti nikdy neprojevoval zájem, jejich existence pro něj znamenala jen finanční zátěž a právní komplikace. Petra využívala této situace velmi efektivně, každou zmeškanou platbu okamžitě hlásila, každý prohřešek pečlivě dokumentovala. Ne proto, že by jí šlo o blaho dětí, ty byly často přenechávány na starost její matce, zatímco ona sama trávila čas s novým přítelem nebo v kasinu, ale proto, že v Ivanově platební neschopnosti viděla šanci, jak ho konečně dostat tam, kam podle ní patřil, za mříže.
Pak přišel den, který změnil všechno. Ivan po několika dnech opileckého tahu vystřízlivěl a uvědomil si vážnost své situace. V kapse mu zbylo jen pár korun. Obvykle by zamířil rovnou do hospody, ale tentokrát ho něco zastavilo. Možná to byl strach z vězení, možná jen náhlý iracionální nápad, který se v jeho alkoholem poznamenaném mozku zrodil.
Místo do hospody vešel do trafiky a koupil si stírací los. Nikdy předtím nic podobného neudělal, nebyl typ člověka, který by věřil ve štěstí nebo osud, ale teď, s hrozbou vězení nad hlavou, se chytal posledního stébla.
Když los za 20 korun setřel, nemohl uvěřit vlastním očím. Vyhrál. Vyhrál částku dostatečně vysokou, aby mohl splatit všechny své dluhy na alimentech a ještě mu něco málo zbylo.
„Chci zaplatit všechny dluhy,“ prohlásil Ivan, když navštívil kancelář právníka, který zastupoval Petru. Právník nejprve myslel, že jde o nějaký hloupý vtip, ale když Ivan vytáhl z kapsy peníze, pochopil, že to myslí vážně.
Záhy byly všechny Ivanovy dluhy na výživném vyrovnány. Zpráva o jeho nečekané výhře a splacení dluhů se rychle rozšířila po okolí a vyvolala smíšené reakce.
„Je to vůbec spravedlivé,“ ptala se jedna sousedka svého manžela, „ten chlap se celý život vyhýbal zodpovědnosti, zanedbával vlastní děti, a teď mu spadne štěstí do klína a on je najednou čistý?“
„Dluhy splatil, to mu nikdo nemůže upřít,“ odpověděl její muž, který pracoval jako učitel v místní škole, „ale peníze nezmění to, jaký je člověk uvnitř.“
Podobné diskuse probíhaly týdny. Někteří lidé byli rádi, že alespoň část těch peněz teoreticky půjde na výchovu dětí, i když věděli, jaká Petra doopravdy je. Jiní považovali celou situaci za výsměch spravedlnosti.
„Pracuju celý život poctivě, platím daně, kroužky dětem, všechno,“ rozčiloval se jeden ze štamgastů v místní hospodě, „a takový ožrala vyhraje peníze a je z toho venku, kde je spravedlnost?“
Nikdo na tuto otázku neznal odpověď. Štěstí, jak se zdá, nerozlišuje mezi hodnými a zlými, mezi zodpovědnými a těmi, kteří se vyhýbají svým povinnostem.
Život není spravedlivý v tom smyslu, v jakém bychom si přáli. Štěstí nerozlišuje mezi hodnými a zlými, přichází náhodně, nečekaně. Je jen na nás, jak s ním naložíme.
Ivan dostal druhou šanci, některé dluhy lze splatit penězi, ale jiné vyžadují mnohem víc, skutečnou změnu charakteru. Je ironií, že právě člověk jako Ivan, který nikdy nedokázal přijmout zodpovědnost za své činy, byl obdarován takovou příležitostí. Zasloužil si ji? A existuje vůbec něco jako zasloužené štěstí?
