Článek
Nadpřirozené jevy často vnímáme jako něčí bludy, dokud něco „divného“ nezažijeme na vlastní kůži. U mě se to změnilo před několika lety, když onemocněl náš dědeček. Poslední hospitalizace nám připomněla jednu starou pověru, kterou jsme nebrali vážně.
Babička nechtěla být v noci sama
Jako rodina jsme se rychle domluvili, že ji v tom nenecháme. Začali jsme se střídat v přespávání u ní – já, moje sestra a taťka. Chtěli jsme spát na gauči v obýváku, ale babička nás přesvědčila, ať si lehneme do ložnice místo dědy.
Zpočátku všechno probíhalo bez problémů
Dědu jsme pravidelně navštěvovali v nemocnici, jeho stav byl stabilní. Babička se uklidnila a s naší podporou zvládala každodenní život lépe. Nicméně pak přišla ta osudná noc.
Sestra měla „hlídku“
Jako vždy si šla lehnout do dědovy postele. Uprostřed noci se probudila s podivným pocitem. Něco ji tlačilo do zad, jako by ji někdo postrkoval nebo dokonce kopal. Nemohla usnout a měla pocit těžké úzkosti. Moc toho nenaspala.
Ráno v sedm hodin zazvonil telefon
Dědeček v noci zemřel. Když nám sestra popsala své noční zážitky, babička jen tiše poznamenala: „Víš, u nás se vždycky říkalo, že nemáme obsazovat místo někoho, kdo ještě není pryč. Je to jako kdybychom mu říkali, že s ním už nepočítáme.“
Babička si kladla za vinu, že nás v té posteli nechávala spát. Netušila, že s dědou to je až tak vážné. Sestru záda bolela ještě několik dní.
Od té doby víme, že spát v něčí posteli není dobrý nápad. Pořídili jsme si pro tyto případy nafukovací postel. Po nějaké době se babička naučila spát sama, ale první týdny jsme spali ve vedlejším pokoji s dveřmi dokořán.
Možná je to jen pověra, ale naše zkušenost nás naučila respektovat určité neviditelné hranice.
Zažili jste někdy něco podobného?
