Článek
První jarní neděle přinesla jako vždy to samé drama – posun času. Lidé si stěžují na únavu a rozvrácený biorytmus, ale co teprve my, kočky! Celý svůj život jsem bojoval s tím, že moji nájemníci si dělali, co chtěli. „Mňau.“ Proč si ti lidé tolik ubližují?
Nechápu, proč se dobrovolně týrají těmito nesmyslnými rituály. Mají svůj vlastní přirozený rytmus a pak ho najednou změní kvůli nějakým velkým tikajícím věcem na zdi. A pak jsou překvapení, že jsou unavení a podráždění. Kdyby mě tak poslouchali, žilo by se jim mnohem lépe.
To ráno začalo jako každé jiné. Probudil jsem se přesně v 6:30, jako vždy. Čas na snídani, čas na vyprovození mých lidí do práce, čas běžet k oknu a sledovat, jak děti odcházejí na zastávku. Jenže tentokrát něco nehrálo.
„Brrr, moje kulky. Mňauu?“ ozval jsem se na schodišti před domem. Pak ještě jednou u dveří, o poznání hlasitěji: „MŇAUUU!“ Když odpověď nepřicházela, začal jsem zuřivě škrábat na dveře. Tohle je naprosto nepřijatelné. Ta opovážlivost!
Když konečně někdo otevřel, vtrhl jsem dovnitř jako velká voda. Stoupl jsem si doprostřed místnosti, ocas vztyčený jako vykřičník, a spustil koncert výčitek: „Noo, to ti to dneska trvalo! Kde jste všichni? Proč ještě ležíte? Co to má být za rebélii?“
Moji lidé se jen culili a něco blábolili o změně času. Jako bych mohl chápat takový nesmysl! V mém světě existují jen dva časy – čas na jídlo a čas na spánek. Vše mezi tím jsou jen přestávky na čištění kožichu a spánek.
„To je zase den,“ pomyslel jsem si, když jsem zjistil, že nikdo neodchází do práce. „Oni mají zase dovolenou! To se zase nevyspím, budou furt za mnou lézt, hladit mě, něco na mě pořád mektat. Jéžiš, proč zrovna já?“
Povzdechl jsem si a došel k oknu. Venku jsem zahlédl Micku ze statku, jak se prochází po dvoře. Vypadala naštvaně.
„Taky máš doma starý?“ zavolal jsem na ni.
„Ani se neptej,“ odpověděla naštvaně. „U nás na statku se to poslední dobou nedá vydržet. Krávy brečí hlady, protože se lidé někde zapomněli, a ony už dávno měly přežvykovat snídani ve čtvrtém žaludku. Všechno je vzhůru nohama.“
„Hm, tak to není jen u nás,“ zamyslel jsem se. „Že by jim zase někdo v tý krabici na zdi zakázal chodit ven? Před pár lety to někdo v ní řekl a bylo doma po klidu.“
„Micka se má nejlíp, nemá žádné páníčky a může být svobodná jako pták. Hmm, jak já bych si dal nějakou vlaštovku… ale ty tu zase celou zimu nejsou. Zajímalo by mě, kam každý rok najednou zmizí. Jestli i ony mají dovolenou, tak to už je tuplem nespravedlivé.“
Frustrovaný jsem se vydal na inspekci domu. „Co já? Furt chytám myši, a že jich v kůlně a v seníku je. A co ve sklepě? Tam jsou pěkně macatý, jak chodí na brambory a mrkev.“ Potom jsem unaveně dodal: „Najím se a zkusím dělat, že je nevidím.“
Usnul jsem téměř okamžitě, ale když jsem se o pár hodin později probudil, byl dům prázdný. „Kde jsou? Boty tu nemají, hrnečky dali do té věci, kam kape voda, a pánička vždycky pak říká páníčkovi, že to zas s tou opravou vymňoukl. Nerozumím tomu,“ kroutil jsem hlavou. „Jdu zkontrolovat děti… hm, u té hlasité krabice na stole také nejsou. Řeknu vám, ubytovat lidi je nevděčná práce. Chodí si sem jak do holubníku, když je sem tam nezpražím, roztahují se tu celé dny.“
A tak to šlo den za dnem. Byl jsem zmatený a podrážděný. Svět se prostě přestal točit podle mých představ. Jak mám teď plnit normy na myši? Takhle zas vyhraje Zrzek od toho zlého dědka naproti.
Až po dvou týdnech mi to konečně došlo. „Aha, to je zas ta číčovina, co se děje na jaře a na podzim! Já na to vždycky zapomenu. Někdo si zase hrál s těma obrovskýma hodinama na chodbě a já mám kvůli tomu problémy s časem a mou náhradní lidskou rodinou!“
Zatímco lidé si na změnu času zvykli během pár dnů, mně to trvalo mnohem déle. Ostatně, koho by zajímaly lidské vymoženosti jako letní čas, když existují důležitější věci – jako třeba odpolední šlofík na sluníčku nebo večerní lovení sluníčka z laserového ukazovátka?
Slíbil jsem si, že příští rok budu připraven. Pro mě je změna času vážná věc. Alespoň dokud mě nerozptýlí šustění pytlíku s pamlsky. Na to můj člověk nikdy nezapomene, ani s posunutým časem.
