Článek
Sedím v kanceláři a mechanicky scrolluji emailovou schránkou. Myšlenkami jsem ale jinde. U Mariky. Mé ženy, kterou už pomalu přestávám poznávat. Před dvěma lety, když se nám narodila Sofie, jako by někdo vyměnil člověka, kterého jsem si vzal.
Marika bývala rebel. Milovala vysokohorskou turistiku, spontánní výlety, běhání v dešti. Pamatuji si, jak jsme spolu zdolávali vrcholy Alp, spali pod širákem a smáli se životu. „Nikdy nebudu jednou z těch přehnaně starostlivých matek,“ říkávala. „Děti potřebují svobodu, aby mohly růst.“
Teď? Teď se bojí vyjít s malou na obyčejné dětské hřiště. „Co když spadne? Co když spolkne něco ze země?“ Náš byt se proměnil v sterilní pevnost. Všechny rohy jsou chráněné plastem, na oknech jsou speciální pojistky, vzduch čistí tři různé čističky. Když se snažím namítnout, že jsme jako děti jedli písek na pískovišti a přežili jsme to ve zdraví, jen zakroutí hlavou. „Dneska je všechno jiné, toxičtější.“
Včera jsem se pokusil zarezervovat stůl v naší oblíbené restauraci. Jen my dva, jako za starých časů. „A co Sofinka?“ byla její okamžitá reakce. „Nemůžu ji nechat u vašich.“ Připomněl jsem jí, že naši rodiče by rádi pohlídali. Dokonce mi nedávno volala tchyně, že by si chtěla užít času s vnučkou, ale Marika je neustále odmítá.
„Nikdo se o ni nepostará tak dobře jako já,“ opakuje Marika dokola. Neříkám, že není skvělá matka. Je. Možná až příliš dobrá. Její život se scvrkl do jediného bodu – našeho dítěte. A já? Já se pomalu stávám divákem vlastního manželství.
V práci mám novou kolegyni, Terezu. Je podobná staré Marice. Je energická, plná života a sexy. Občas se mnou flirtuje a já cítím, jak mi to lichotí. Nikdy bych Mariku nepodvedl, to ne. Miluju ji. Ale ta samota… Ta prázdnota, když večer ležím vedle ženy, která usíná s chůvičkou v ruce, aby slyšela každý zvuk z dětského pokoje, je někdy nesnesitelná.
Přál bych si, aby někdo Marice řekl, že být dobrou matkou neznamená přestat být ženou a partnerkou. Že péče o dítě a péče o vztah se nevylučují. Že i děti potřebují vidět, že jejich rodiče mají vlastní život a lásku. Ale to by musela někdy jít ven s kamarádkami, na které také zanevřela.
Kdybych to jen věděl dřív… Ne, to není fér. Nikdo z nás nemohl tušit, jak rodičovství změní naše životy. Ale odmítám věřit, že tahle změna musí být permanentní. Někde uvnitř té přepečlivé matky musí být stále má Marika. Ta, která se mnou zdolávala vrcholy hor.
A já jsem připraven vydat se na další náročný výstup – tentokrát za záchranou našeho vztahu.
Jak jste to měli vy?
