Bolí ho břicho každé ráno před školou. Může to být úzkost

Pondělí, sedm ráno. Matěj seděl na posteli, oblečený jen napůl, a držel se za břicho. „Mami, je mi zle. Fakt mi je zle.“

Lucie se podívala na hodinky. Za dvacet minut jí jel autobus do práce. Bylo to už pošesté za měsíc. Vždycky ráno, vždycky před školou. Matějovi bylo třináct a ještě před rokem chodil do školy bez problémů.

U dětské lékařky už byli. Odběry, ultrazvuk, všechno v pořádku. „Nic mu není,“ řekla lékařka. Jenže Lucie viděla, že Matěj nehraje divadlo. Byl bledý, nemohl sníst snídani a jednou opravdu zvracel.

A pak tu byla věc, kterou si Lucie všimla až po čase. O víkendu břicho nebolelo. O prázdninách taky ne. V neděli večer Matěj ztichl, zavřel se v pokoji a špatně usnul. A v pondělí ráno to začalo znovu.

„Tak ho tam prostě pošli,“ říkal manžel. „Nemůžeš ho pořád nechávat doma.“ Lucie věděla, že má pravdu. A zároveň nedokázala poslat do školy dítě, které se kroutilo bolestí.

Matěj neexistuje, ale jeho příběh slyším od rodičů často. Břicho ho bolí doopravdy. Jen příčina není v břiše. Tenhle článek je o tom, jak častá je úzkost u dospívajících, proč se tak často ozve právě v těle, jak ji poznat a co doma pomáhá.

Národní ústav duševního zdraví spolu s Českou školní inspekcí v roce 2023 zmapoval duševní zdraví víc než 6 000 žáků ze všech krajů. Zhruba 30 % z nich mělo známky středně těžké až těžké úzkosti a až 40 % známky deprese. Dívky byly zasažené víc než dvakrát častěji než kluci. V běžné třídě to může být několik dětí, o kterých učitelé často vůbec nevědí.

A bolest břicha? Také ta je velmi častá. Nizozemští lékaři shrnuli 58 studií s téměř 200 000 dětmi z celého světa (Korterink a kol., PLoS ONE). Opakované bolesti břicha bez tělesné příčiny má zhruba 13,5 % dětí, tedy asi každé sedmé. U dívek je to 15,9 %, u kluků 11,5 %. A tyhle bolesti souvisely s úzkostí, depresí, stresem a těžkými životními událostmi.

Jak silně to spolu souvisí, ukázala studie z Vanderbiltovy univerzity (Shelby a kol., Pediatrics). Vědci sledovali 332 dětí s takovými bolestmi břicha a 147 dětí bez nich, v průměru osm let. Kolem dvacátého roku mělo někdy v životě úzkostnou poruchu 51 % z těch, které v dětství bolelo břicho. Ve druhé skupině to bylo 20 %. Úzkost u nich přitom přetrvávala, i když už je břicho dávno nebolelo. Bolest břicha tak může být první způsob, jakým se úzkost u dítěte ozve.

Když lékař řekne „nic mu není“, myslí tím, že nenašel nemoc. Neznamená to, že si dítě bolest vymýšlí. Mozek a střeva jsou propojené mnohem těsněji, než si většina lidí myslí. Lékaři z Harvardovy univerzity upozorňují, že signály mezi nimi běží oběma směry a že trávicí trakt je citlivý na emoce (Harvard Health Publishing). Stres mění to, jak se střeva hýbou a stahují. Takové potíže proto nejsou vymyšlené.

Když se tělo cítí v ohrožení, přepne do režimu boje nebo útěku. Srdce buší rychleji, svaly se napínají a trávení jde stranou, protože na něj teď není čas. Pro tělo je jedno, jestli je ohrožením medvěd, nebo písemka z matiky a spolužáci, před kterými se dítě stydí. Reakce je stejná. A když se opakuje každé ráno, břicho začne bolet doopravdy. Matěj nesimuluje. Jeho tělo mluví za něj, protože slovy to říct neumí.

Dospívající málokdy přijdou a řeknou „mám úzkost“. Často to sami nevědí. Úzkost se pozná spíš podle toho, co dělá s tělem a s chováním. Pozornost si zaslouží, když:

Obzvlášť vztek rodiče často zmáte. U dospívajících ale úzkost velmi často vypadá jako zlost. Když je člověk v napětí a neví, co s ním, vybouchne na toho, kdo je nejblíž.

Jeden signál ještě neznamená poruchu. Strach ke životu patří a tréma před písemkou je normální. Rozhoduje, jak dlouho to trvá a jak moc to dítě omezuje. Když kvůli tomu vynechává školu, přestává chodit ven nebo se jeho svět zmenšuje, je čas jednat.

Když dítě trpí, rodič chce, aby to přestalo. Tak ho nechá doma. Odpoví mu podesáté na stejnou otázku, jestli bude všechno v pořádku. Odveze ho autem, aby nemuselo jet autobusem se spolužáky. Objedná za něj v restauraci. Zavolá trenérovi, že dnes nepřijde. Odborníci tomu říkají přizpůsobování.

Psycholog Eli Lebowitz z Yaleovy univerzity se svým týmem zkoumal přizpůsobování u rodičů 75 úzkostných dětí (Lebowitz a kol., Depression and Anxiety). Bylo velmi časté u všech druhů úzkosti. Většina rodičů se nějak zapojovala do dětských obav a měnila kvůli nim chod celé rodiny. Sami přitom popisovali, že je to vyčerpává. A když to zkusili nedělat, dítě reagovalo ještě hůř. Nejdůležitější zjištění bylo, že čím víc se rodina přizpůsobovala, tím silnější úzkost dítě mělo.

Není to tak, že by rodiče úzkost způsobili. Přizpůsobování je úplně přirozená reakce a dělá to skoro každý rodič, který má dítě rád. Problém je v tom, co se dítě naučí. Když ho rodič nechá doma, břicho přestane bolet a všem se uleví. Jenže úzkost si z toho vezme jasnou zprávu: škola je opravdu nebezpečná a sám to nezvládneš. A příští pondělí je to těžší.

Opačný extrém ale taky nepomáhá. „Neblbni a jdi“ může dítě dostat do školy, ale zůstane v něm s tím strachem samo. Cesta vede někde mezi tím.

Eli Lebowitz na své zjištění navázal programem SPACE, který pracuje s rodiči. V roce 2020 jeho tým porovnal SPACE s klasickou kognitivně behaviorální terapií, ve které terapeut pracuje přímo s dítětem (Lebowitz a kol., Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry). Studie se účastnilo 124 dětí ve věku 7 až 14 let s úzkostnou poruchou. Obě skupiny měly 12 sezení s terapeutem.

Výsledek je pro rodiče povzbudivý. Zhruba 60 % dětí v obou skupinách po léčbě už nesplnilo kritéria žádné úzkostné poruchy. Výrazné zlepšení mělo 87,5 % dětí, jejichž rodiče prošli programem SPACE, a 75,5 % dětí z terapie. Práce s rodiči tedy fungovala stejně dobře jako práce s dítětem. Rodiče nejsou jen přihlížející. Jsou důležitou součástí pomoci.

Co se rodiče v programu učí? Dvě věci. Za prvé postupně ubrat přizpůsobování. Ne všechno najednou, ale krok po kroku. Za druhé reagovat na strach dítěte takzvaně podpůrně. To znamená spojit dvě věci v jedné větě: uznat, že je dítěti opravdu těžko, a ukázat, že věříte, že to zvládne. Třeba: „Vidím, že se bojíš a že tě to břicho fakt bolí. A zároveň vím, že to zvládneš.“

Ve své praxi k tomu přidávám ještě jednu věc. Dítě se uklidňuje přes klid dospělého. Když je rodič ráno sám ve stresu, spěchá a ve hlasu má napětí, dítě to cítí. Když se rodič zastaví, zpomalí dech a mluví klidně, dává dítěti něco, o co se jeho nervový systém může opřít. Odborně se tomu říká koregulace.

Nečekejte, až to bude vážné. Čím dřív, tím snazší to bývá. Když se bolesti břicha opakují, dítě se začíná vyhýbat škole nebo kamarádům, nebo když sami cítíte, že už nevíte, jak dál, je dobré se na to podívat s někým, kdo s dospívajícími a jejich rodiči pracuje. A když dítě začne ve škole často chybět, nečekejte vůbec. Každý den doma totiž návrat do školy ztěžuje.

Tělesnou příčinu bolestí břicha by měl vždycky nejdřív vyloučit lékař. A pokud dítě mluví o tom, že nechce žít, nebo si ubližuje, je potřeba okamžitá odborná pomoc.

Představte si, že Lucie v pondělí ráno Matěje nepřesvědčuje ani nenechává doma. Sedne si k němu na postel, nadechne se a řekne: „Vím, že tě to bolí. A vím, že to zvládneš. Večer mi povíš, jak to šlo.“ Břicho ho možná bude bolet i tak. Ale Matěj nebude se strachem sám. A každé ráno, které zvládne, úzkosti vezme kousek síly.

Irena Kotálová, psychologická koučka a mentorka