Článek
„Zlobím se na ni,“ řekla. „Zlobím se na dceru, že umřela.“
Pak se rozplakala.
Když se trochu uklidnila, dodala něco, co mi už navždy zůstalo v hlavě.
„Pořád něco dělám, nesmím se zastavit. Kdybych se zastavila, mám pocit, že by mě to pohltilo.“
Nevím o větě, která by přesněji popsala, co se děje se vztekem, který si nedovolíme.
Smutek je dovolený, vztek ne
Zármutek má svoje přijatelné podoby. Můžeme plakat, vzpomínat, zapálit svíčku. Vztek mezi ně ale nepatří. Kdo se zlobí na mrtvého, a k tomu na vlastní dítě, musí být přece špatný člověk. Tak si to aspoň říkáme.
Přitom vztek je jednou z nejčastějších reakcí na ztrátu. Na lékaře, na osud, na sebe. A taky na toho, kdo odešel. Za to, že tu není. Za to, co po sobě nechal. Za to, že nás to tolik bolí.
Vztek tu není neláska. Je to láska, která nemá kam jít.
Když se nesmíme zastavit
Zadržený vztek jen tak nezmizí. Usadí se pod smutkem a drží ho na místě. Člověk časem zjistí, že jediný způsob, jak ho necítit, je pořád něco dělat. Pracovat, uklízet, starat se o druhé, plánovat. Hlavně nebýt chvíli v tichu.
Zvenku to vypadá jako síla. „Ta je statečná, jak to zvládá.“ Jenže uvnitř je to útěk, který nikdy nekončí. Protože to, před čím člověk utíká, je uvnitř něj a trpělivě čeká na první chvíli, kdy se zastaví.
Jak to poznáme?
Na svém těle. Hlava umí říkat tisíce příběhů, ale tělo ví. Člověk je úplně vyčerpaný, a přesto nemůže usnout. Sotva si sedne, už má potřebu vstát a něco udělat. Je v neustálém napětí. Čelist je sevřená a ramena u uší. Víkendy a dovolené jsou horší než práce, protože v nich není co dělat a ticho je najednou příliš hlasité. Není to slabost. Je to tělo, které se nás snaží chránit před kolapsem.
Co s tím
Není to o tom hned něco měnit. Někdy to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat, je přijmout sebe sama i se vztekem a bolestí.
Být k sobě laskaví. To, že se zlobíte na toho, kdo zemřel, neznamená, že jste špatný člověk. Znamená to, že bolest je příliš veliká.
Někomu pomůže napsat dopis, který nikdy neodešle, a napsat do něj i to, co by se „nemělo“. Jiný poprvé řekne u hrobu nahlas: „Zlobím se na tebe. A pořád tě miluju.“
Obojí může platit najednou. Právě tohle je na zármutku nejtěžší, láska a vztek nejsou protiklady.
Někdy pomůže malý rituál rozloučení. Svíčka, ticho a chvíle, kdy se smí ukázat všechno, co jsme dosud drželi v sobě. Někdo ho zvládne sám. Jiný potřebuje mít vedle sebe někoho, kdo ho podrží.
Letos na Dušičky si můžete dovolit smutek i vztek.
To nejdůležitější je nebýt na to sám.
Irena Kotálová, psychologická koučka a mentorka
