Hlavní obsah
Psychologie a seberozvoj

Vztek na toho, kdo zemřel, patří ke smutku. Proč ho tak často skrýváme

Foto: Jiří Vítek / Seznam.cz

Na Dušičky se píše o smutku a vzpomínkách. O jednom se ale mlčí. Že na člověka, kterého jsme milovali a ztratili, můžeme mít vztek. A že když ho celý život držíme v sobě, nedovolí nám zastavit se.

Článek

„Zlobím se na ni,“ řekla. „Zlobím se na dceru, že umřela.“ Pak se rozplakala.

Když se trochu uklidnila, dodala něco, co mi už navždy zůstalo v hlavě: „Pořád něco dělám, nesmím se zastavit. Kdybych se zastavila, mám pocit, že by mě to pohltilo.“ Nevím o větě, která by přesněji popsala, co se děje se vztekem, který si nedovolíme.

Smutek je dovolený, vztek ne

Zármutek má svoje přijatelné podoby. Můžeme plakat, vzpomínat, zapálit svíčku. Vztek mezi ně ale nepatří. Kdo se zlobí na mrtvého, a k tomu na vlastní dítě, musí být přece špatný člověk. Tak si to aspoň říkáme.

Přitom vztek patří k běžným reakcím na ztrátu. Často přichází až s odstupem několika měsíců. Vztek na lékaře, na osud, na sebe. A taky na toho, kdo odešel. Za to, že tu není. Za to, co po sobě nechal. Za to, že nás to tolik bolí.

Vztek tu není neláska. Je to láska, která nemá kam jít.

Když se nesmíme zastavit

Zadržený vztek jen tak nezmizí. Usadí se pod smutkem a drží ho na místě. Člověk časem zjistí, že jediný způsob, jak ho necítit, je pořád něco dělat. Pracovat, uklízet, starat se o druhé, plánovat. Hlavně nebýt chvíli v tichu.

Zdravé truchlení přitom probíhá ve vlnách. Chvíli se ztrátě postavíme čelem, chvíli si od ní dáme pauzu a řešíme běžný život. Obojí je v pořádku. Potíž nastane, když zůstane jen to druhé.

Zvenku to vypadá jako síla. „Ta je statečná, jak to zvládá.“ Jenže uvnitř je to útěk, který nikdy nekončí. Protože to, před čím člověk utíká, je uvnitř něj a trpělivě čeká na první chvíli, kdy se zastaví.

Jak to poznáme?

Na svém těle. Hlava umí říkat tisíce příběhů, ale tělo ví. Člověk je úplně vyčerpaný, a přesto nemůže usnout. Sotva si sedne, už má potřebu vstát a něco udělat. Je v neustálém napětí. Čelist je sevřená a ramena u uší. Víkendy a dovolené jsou horší než práce, protože v nich není co dělat a ticho je najednou příliš hlasité. Není to slabost. Je to tělo, které se nás snaží chránit před kolapsem.

Co s tím

Není to o tom hned něco měnit. Někdy to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat, je přijmout sebe sama i se vztekem a bolestí.

Být k sobě laskaví. To, že se zlobíte na toho, kdo zemřel, neznamená, že jste špatný člověk. Znamená to, že bolest je příliš veliká.

Někomu pomůže napsat dopis, který nikdy neodešle, a napsat do něj i to, co by se „nemělo“. Jiný poprvé řekne u hrobu nahlas: „Zlobím se na tebe. A pořád tě miluju.“ Obojí může platit najednou. Právě tohle je na zármutku nejtěžší, láska a vztek nejsou protiklady.

Někdy pomůže rituál rozloučení. Ne jako něco, co člověk zvládne „sám a v klidu doma“, ale jako chvíle, kterou s ním někdo projde. Svíčka, ticho, slova, která zůstala nevyřčená, a prostor, kde se smí ukázat všechno, co jsme dosud drželi v sobě. I vztek.

Rituály mají v truchlení své místo nejen v tradici, ale i v terapii. Vracejí člověku pocit, že má aspoň něco ve svých rukou. A pomáhají hlavně tam, kde byl vztah se zemřelým složitý a plný rozporů.

Sám to člověk zvládá těžko, a není to slabost. Tělo, které se roky drželo, se dokáže pustit až ve chvíli, kdy cítí, že je v bezpečí. Bezpečí často vzniká teprve vedle někoho, kdo je klidný, nespěchá a neleká se ničeho, co přijde.

Co člověk po ztrátě potřebuje

Většinou ne rady. Věty jako „čas všechno zahojí“ nebo „musíš být silná kvůli ostatním“ říkáme v dobré víře, ale člověka v bolesti spíš umlčí. Dobré rady a plané útěchy patří k nejčastějším chybám těch, kdo chtějí pomoct.

Co pomáhá víc:

  • Někdo, kdo vydrží poslouchat, i když přijde řeč na vztek, vinu nebo věci, které „se neříkají“.
  • Svolení cítit cokoliv. Smutek, úlevu, vztek i prázdnotu, klidně všechno během jednoho dne.
  • Obyčejná praktická pomoc. Uvařené jídlo, nákup, pohlídané děti, vyřízený papír na úřadě.
  • Lidé, kteří se nebojí vyslovit jméno toho, kdo zemřel.
  • Čas. Truchlení nemá termín, do kdy musí skončit.

A taky přestávky. Smát se, pracovat nebo jít do kina neznamená, že na ztrátu zapomínáme. Pauzy k truchlení patří, jen nesmí být jediným způsobem, jak bolest přežít.

Pokud vztek nebo smutek ani po půl roce nepolevuje a člověk nemůže spát, pracovat nebo se postarat o sebe a své blízké, je dobré obrátit se na odborníka. Rodičům, kterým zemřelo dítě, pomáhá také spolek Dlouhá cesta.

Letos na Dušičky si můžete dovolit smutek i vztek. To nejdůležitější je nebýt na to sám.

Irena Kotálová, psychologická koučka a mentorka

Zdroje

  • Maciejewski, P. K., Zhang, B., Block, S. D., Prigerson, H. G. (2007): An empirical examination of the stage theory of grief. JAMA, 297(7), 716–723. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/17312291
  • Stroebe, M., Schut, H. (1999): The Dual Process Model of coping with bereavement: Rationale and description. Death Studies, 23(3), 197–224. doi.org/10.1080/074811899201046
  • Norton, M. I., Gino, F. (2014): Rituals alleviate grieving for loved ones, lovers, and lotteries. Journal of Experimental Psychology: General, 143(1), 266–272. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23398180
  • van der Hart, O., Goossens, F. A. (1987): Leave-taking rituals in mourning therapy. Israel Journal of Psychiatry and Related Sciences, 24(1–2), 87–98.
  • Špatenková, N.: Poradenství pro pozůstalé. Principy, proces, metody. 3., aktualizované vydání. Grada.
  • Spolek Dlouhá cesta: dlouhacesta.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz