Dělám víc, než bych měla. A nikdo mě nepochválí

Bylo půl sedmé večer. Kancelář už byla skoro prázdná. Kolega odešel v pět s větou „ty to máš stejně skoro hotové“. Jeho prezentaci na zítřek dodělávala Martina. Kdyby se teď někdo zeptal, jak se má, řekla by „v pohodě“.

Druhý den na poradě kolega prezentaci představil. Šéf ho pochválil: „Výborně připravené, přesně tohle jsme potřebovali.“ Kolega poděkoval.

Martina se usmála. A cítila, jak se jí sevřela čelist.

Martina je složená z několika žen, se kterými pracuji jako koučka. Liší se obory i věkem, ale přicházejí s podobnými větami. Většinou nezačnou vztekem, ale omluvou: „Asi jsem jen přecitlivělá.“ „Nechci si stěžovat.“

Pod těmi omluvami se ale brzy objeví věta, kterou nikdy nikomu neřekly. Často ji řeknou potichu: „Všimnou si mě, jen když něco nestihnu.“

A hned za ní přijde stud, protože chtít pochvalu přece zní dětinsky. Jenže tady nejde o poplácání po zádech. Jde o to, aby jejich práce byla vidět. A výzkumy ukazují, že když tahle potřeba dlouho zůstává nenaplněná, má to dopad na zdraví, na kariéru i na to, jestli v práci vůbec zůstaneme.

Německý sociolog Johannes Siegrist přišel na začátku devadesátých let s myšlenkou, že stres v práci nevzniká jen z množství práce. Vzniká hlavně tehdy, když dlouhodobě dáváme víc, než dostáváme zpátky. Odměnou přitom nemyslel jen peníze, ale i jistotu, možnost postupu a obyčejné uznání.

Jeho teorii od té doby ověřily desítky studií. Jedna z největších, publikovaná v roce 2017, sledovala přes 90 tisíc Evropanů téměř deset let. Lidé, kteří zažívali nerovnováhu mezi úsilím a odměnou, měli asi o 16 % vyšší riziko onemocnění srdce. Když se k tomu přidal i vysoký pracovní tlak, riziko vzrostlo o 41 %.

Jedna nevděčná porada infarkt nezpůsobí. Ale pocit „nikdo to nevidí“, který trvá roky, není jen nálada.

A netýká se to jen zahraničí. Když loni téměř 9 200 lidí hodnotilo své zaměstnavatele na portálu Jenpráce.cz, patřil nedostatek uznání mezi nejčastější výtky.

Kolem roku 2010 se v americkém Pittsburghu začala scházet skupinka žen z místních univerzit, které se topily v práci, za kterou je nikdo neocenil. Organizování akcí, zápisy z porad, zaškolování nováčků. Říkaly si The No Club a začaly to měřit.

V experimentech, které publikovaly v roce 2017, souhlasily ženy s nevděčným úkolem ve třech čtvrtinách případů, muži zhruba v polovině. Ženy také dostávaly takové prosby častěji. Když ale byly skupiny jen mužské nebo jen ženské, rozdíl zmizel. Nejde tedy o to, že by ženy byly obětavější. Jde o to, že to od nich všichni čekají. Netýká se to jen žen. Potká to každého, od koho se to čeká. Ženy to ale potká častěji.

V jedné poradenské firmě pak autorky zjistily, že typická žena strávila takovou prací zhruba o 200 hodin ročně víc než typický muž. To je skoro měsíc práce navíc, za který nepřijde postup, odměna ani pochvala. Studie jsou z USA, ale tenhle vzorec slyším v praxi znovu a znovu.

Kdo na vaší poradě obvykle řekne „tak já to vezmu“?

Zpátky k Martině a k té sevřené čelisti na poradě.

Ten vztek, který cítila, dává smysl. Ukazuje, kde už toho nese víc, než zvládne. Jenže řada z nás se naučila, že naštvaná žena je nepříjemná, a hodná holka udělá, co je potřeba, a nemluví o tom. Tak se vztek spolkne.

Americká psycholožka Dana Jack tomu dala jméno: sebeumlčování. Člověk se navenek přizpůsobuje a souhlasí, zatímco uvnitř v něm roste vztek a křivda. Dělá to, aby ochránil vztah nebo svou pozici.

Výzkumníci se podívali i na to, co to dělá s tělem. Na Univerzitě v Pittsburghu vyšetřili 304 žen ve věku 40 až 60 let. Ženy s vyšší mírou sebeumlčování měly častěji usazeniny v krčních tepnách, a to i po zohlednění krevního tlaku, cholesterolu, váhy a deprese. Jde o souvislost, ne o prokázanou příčinu, a studie se týkala partnerských vztahů, ne práce. Nemyslím si ale, že by tělo rozlišovalo, jestli spolknutou větu nese domů od partnera, nebo od šéfa.

Pomůže si tedy vztek vybít? Ani to ne. Psycholog Brad Bushman v roce 2002 rozzlobil šest set studentů a pak je nechal mlátit do boxovacího pytle. Ti, kdo přitom mysleli na člověka, který je naštval, byli nakonec nejvíc naštvaní a nejagresivnější. Vybíjení vztek nezmenšilo. Přiživilo ho.

Vztek nepotřebuje ventil. Potřebuje adresu. Potřebuje být klidně a srozumitelně řečen tomu, koho se týká. A to je přesně ta nejtěžší část.

Když Martina přišla poprvé, věděla přesně, co by šéfovi řekla. V hlavě to měla stokrát. Jenže když jsme tu větu zkoušely nahlas, vyšlo z ní: „Promiňte, já vím, že je toho teď hodně na všech, a nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju…“ Ramena se jí zvedla a hlas jí vyletěl o kus výš.

Tohle je ta skutečná práce. Ne naučit se, co říct. To většina lidí ví. Ale naučit se to říct a nezačít omluvou. Udržet hlas klidný, i když se uvnitř všechno třese.

V koučování pracuji hodně s tělem, protože tam se strach ukazuje jako první. Spolknutá věta má svůj tvar: zatajený dech, zatnutá čelist, ramena u uší. S Martinou jsme se nejdřív učily jen všimnout si, kdy se ramena zvedají. Pak u toho vydechnout. Pak cítit chodidla na zemi, když mluví. Teprve potom přišla na řadu věta. Krátká, bez omluvy a bez útoku:

„Tuhle prezentaci jsem dělala já. Chci, aby to bylo vidět.“

Ráda bych napsala, že Martina tu větu řekla a všechno se změnilo. Takhle to ale nebylo.

Příležitost přišla asi za tři týdny. Když šéf poděkoval týmu „za skvělé podklady“, Martina se nadechla, ucítila chodidla na zemi a řekla: „Ty podklady jsem připravovala já. Chci, aby to bylo vidět.“

Šéf chvíli mlčel. Pak řekl „aha, to jsem nevěděl, díky“ a porada pokračovala. Kolega se ten den tvářil kysele. Martina potom pět minut seděla na záchodě a klepaly se jí ruce.

O týden později si ji šéf zavolal kvůli jinému projektu. Na konci rozhovoru, skoro mimochodem, řekl: „Jo a díky, že jsi to minule řekla. Upřímně jsem netušil, kolik toho na tobě visí.“

Není to happy end. Martina pořád dělá víc, než by měla. Ale minulý týden poprvé za dva roky odmítla úkol, který jí nepatřil. Klidně a bez omluvy.

Pokud by vás za takovou větu v práci zesměšnili nebo potrestali, neznamená to, že jste to řekla špatně. Problém pak není ve vás.

Celý tenhle článek by mohl vyznít tak, že je to Martinin problém. To je pravda jen napůl. Autorky knihy The No Club to říkají otevřeně: problém je způsob, jakým organizace rozdělují práci. Když se nevděčné úkoly rozdávají stylem „kdo se přihlásí“, vezmou je pořád ti samí lidé.

Uznání přitom patří k nejlevnějším investicím, které firma může udělat. Data Gallupu a Workhumanu ukazují, že lidé, kteří dostávají kvalitní uznání, odcházejí o 45 % méně často a mají méně stresu.

Firma, která neumí uznat, platí svým lidem méně, než si myslí. Jen to není vidět ve výplatní pásce, ale v nemocenských a ve výpovědích.

Některé věci se ale zevnitř firmy vyřešit nedají. Ne každý zaměstnanec řekne šéfovi, že je na hraně. Proto ve firmách pracuji přímo se zaměstnanci, na pravidelných individuálních setkáních. Podporu tak dostanou tam, kde jejich napětí opravdu vzniká. Pro firmu je to prevence. Pro zaměstnance často první místo, kde to vůbec můžou říct nahlas.

Nemám pro vás zázračný návod. Mám ale pár kroků, které s klientkami opakovaně fungují. Stačí začít jedním.

Pokud se nedělní úzkost, nespavost nebo sevřené tělo táhnou měsíce, nezůstávejte v tom sama. Je dobré se na to podívat s někým, kdo s tím pracuje. Ne proto, že byste byla slabá. Proto, že některé vzorce se zvenku vidí líp. A když špatně spíte celé týdny, zajděte i k lékaři.

Právě teď sedí na podobné poradě spousta žen. Usmívají se, kývají a v notesu si zapisují další úkol, který jim nepatří.

Pokud jste jednou z nich: nejste přecitlivělá. Chtít, aby vaše práce byla vidět, je normální lidská potřeba, kterou věda zná a měří desítky let.

Váš vztek není problém. Je to informace. Říká vám, kde dáváte víc, než se vám vrací.

A nemusíte to změnit najednou. Stačí jedna pravdivá věta. Pak druhá. Pak jedno klidné ne.

Irena Kotálová, psychologická koučka a mentorka