Článek
Výchova a starání se o děti občas vypadá jednoduše. Obzvláště pro ty, kteří děti nemají nebo už je mají odrostlé a raději zapomněli na období šestinedělí, noční vstávání, období růstu zoubků a podobná období v životě dítěte, kterých je víc než dost.
Když jsme se s manželem rozhodli založit rodinu, často jsem přemýšlela o výchově svých dětí. Jelikož jsem od malička měla brigády v různých dětských kroužcích a hlídáním jsem si přivydělávala, tak pro mě práce s dětmi nebyla neznámou. Naivně jsem si myslela, že se stačí dětem hodně věnovat a děti budou správně vychované, budou vše umět a prostě vše bude dokonalé.
Téměř každá těhotná žena si představuje, jak bude její mateřství vypadat. Myslela jsem si, že jsem neměla až tak nereálné představy, věděla jsem, co děti umí. Ale určitě se moje dítě v představách nikdy nevztekalo za to, že chtělo překrojit chléb a já ho překrojila jinak než chtělo. Také nikdy neskákalo do řeči, protože jsem mu to přece vysvětlila. Při hraní nebo malovaní mi nikdy po minutě neuteklo dělat něco jiného. Tablet, mobil, televize pro dítě v mých představách bylo něco, co téměř neznalo.
Dítě v mé představě bylo dokonalé
Představa, jak sedím s dítkem v dokonale uklizeném bytě, kde si stavíme komín z kostiček a smějeme se tomu, že jsme ho shodili, byla velmi krásná. Pak po hře vše společně a ihned uklidíme. Stejně jako to, že pak si sedneme ke stolu, kde dítě sní svou porci oběda a při čtení pohádky krásně usne. Odpoledne procházka venku a z hřiště se bez vzteku domluvíme a půjdeme domů. Měla jsem v plánu, že si v mateřství budu užívat každou minutu. Mé dítě bude můj parťák, se kterým si budu jen hrát a učit ho novým věcem. A když už se stane, že s ním půjdu někam do společnosti, bude se příkladně chovat, zcela bez vztekání a skákání do řeči, chvíli počká než dospělí domluví.
Mateřská bude dovolená
Poslední měsíce těhotenství jsem měla spousty zdravotních problémů, musela jsem ležet. Tenkrát jsem manželovi slibovala, že už jen počkáme pár dní do porodu a hned po tom bude vše při starém. Budu zvládat vařit a zajišťovat nákupy, dokonce bude i lépe, přece jen budu celé dny doma. Dokonce jsem si naivně myslela, že na sebe s manželem budeme mít i více času. Že vše stihnu dopoledne včetně nachystání večeře a pak budeme mít spoustu času večer.
Začátky však byly těžké
Jenže po porodu už se to nikdy nevrátilo do stejných kolejí. Ač jsme se na dítě těšili, první týdny byly více než náročné. Malá v podstatě celé šestinedělí proplakala. Když jsem dokázala spát více jak čtyři hodiny za den, byl to úspěch. Kojení po třech hodinách celou noc znělo jako něco, kde se člověk dokáže i vyspat, jenže realita byla trochu jinde. Vstát, přebalit, skočit se napít a šlo se na kojení, u kterého usínala nejen malá takže trvalo i tři čtvrtě hodiny. Pak ještě odsát, vše vydezinfikovat a zbývalo mi krásných devadesát minut spánku. V nich se kolikrát stačila malá pokakat, probudit se a plakat. Pak taková návštěva lékaře pro mě byla akce, na kterou jsem se připravovala pomalu dva dny. A vzhledem k tomu, že já sama měla hodně zdravotních problémů, chodili jsme k lékaři i několikrát do týdne. Přišlo mi to nekonečné a měla jsem pocit, že už se nikdy v životě nevyspím. S druhým dítětem už jsem věděla do čeho jdu. Věděla jsem i to, že je to pouze na pár měsíců, které tak nějak překlepu a bude lépe.
Realita byla jiná
Co se týče výchovy a hraní si s dětmi, i tato představa vzala za své. Když malá povyrostla, měla svůj názor na hraní. Nejlepší hra byla vše vyházet na hromadu a když nebylo co, tak šla do další místnosti. Takže jsme si velmi často po večerech s manželem hráli na Popelku, kdy jsme skládali správné kostičky do své krabičky. Než jsem stihla uvařit a nechala malou si hrála samotnou, bylo vše zase na jedné hromadě. Takže jsme rozhodně neměli více času, naopak jsme kolikrát začali chystat večeři až po deváté hodině večer. Ani ve společnosti to vždy nebylo jednoduché, například vyřizování na úřadech pro nás jako pro rodiče bez možnosti hlídání bylo vždy o nervy. Ač jsme nosili tašku knížek, pastelek, hraček, dokonce jsme byli i nuceni pouštět písničky nebo pohádky na mobilu. Nic z toho však dítě zrovna v tu dobu nebavilo, takže i přes mojí snahu, vysvětlování a dostatečné věnování se dítěti, se stejně chovalo, tak jak si usmyslelo.
Každý má své nálady a povahu
Děti jsou děti, takže prostě občas zlobí. Mají svoje nálady, občas je to z nepochopení rodičů. Někdy je to i přísností. Kdy od dítěte něco očekáváme a naštve nás, že se zachová nějak jinak. Ale dospělému by tato reakce prošla. Jako například, když dítěti něco nechutná nebo zrovna nemá náladu na činnost, kterou má rádo, ale u dospělého to bereme normálně. Záleží i na povaze dítěte. Jedno dítě může být klidné, které si dokáže hodiny samo hrát s jednou hračkou, druhé pak neřízená střela, která neposedí ani dvě minuty. Jenže například dítě, které pořád běhá, bude nejspíše lépe pohybově nadané, zatímco druhé, klidnější, bude třeba lépe mluvit. Ale ani to není vždy pravidlem.
Nedokážu být dokonalou matkou, jakou mi ukazují media
Nejvíce mě však trápilo, že jsem nebyla tou matkou, kterou jsem si vysnila. Občas jsem byla unavená na to si hrát. Jindy jsem měla další starosti a bylo velmi obtížné se soustředit. A asi jako každému rodiči mi občas došla i trpělivost. Pak jsem na své dítko křičela, což jsem nikdy nechtěla. Stejně jako dokonale uklizenou domácnost a vždy jen domácí jídlo, nejlépe vypěstované na vlastní zahrádce, občas nahradilo jídlo ze skleničky. Obrazy matek v televizi nebo sociálních sítích občas působí, tak že se dá stihnout opravdu vše a dokonale. Jak výchova dítěte, tak výlety, mít dokonale čistý celý dům, vyžehleno, vypráno, krásná zahrada před domem, spokojené dítě a ještě má každá matka spoustu času na kamarádky, sociální život a cvičení a do toho i pracuje. Což je v některých případech zavádějící. Bohužel ač to spousta rodičů ví, tento obraz společnosti se dává příkladem. Což v dnešní době, kdy je spousta bezdětných párů, působí tak, že pokud maminka nestíhá cokoliv z výše uvedených věcí, tak je jen neschopná si uspořádat čas. Když to coby rodič slyšíte, může to být velmi frustrující.
Občas je realita jiná, ale ne špatná
Stát se rodičem mi úplně změnilo život. Asi dokud si rodičovství člověk osobně nezkusí, tak může plánovat a vymýšlet, jak by chtěl mít dítě vychované, jak by se jeho dítě chovalo. Jenže každé dítě je jiné. Má svoji osobnost a pokud jí rodič chce alespoň trošku respektovat, musí ze svých očekávání slevit. Většinou mu je pak odměnou, že v jiných odvětvích dokáže tyto představy několikanásobně předčit. Sama vidím, že každé moje dítě je jiné, ač mají stejnou výchovu. Jedinou věcí, kterou jsem si naplánovala a i přes pár zádrhelů realizuji je to, že si s dětmi užívám každou minutu a jsem za tuto změnu, z ženy také na matku, neskutečně šťastná. A za to stojí i to, že dům vždy není uklizený nebo v záhoně je víc plevele než rajčat. Chvilky s dětmi jsou důležitější a hlavně to všechno velmi rychle utíká.
