Článek
Už jste někdy sjížděli řeku? Ne? Pak vřele doporučuji. Zažijete totiž nezapomenutelné zážitky a spoustu legrace. Byť jsem hlava študovaná a otevřená veškerým životním nástrahám a zážitkům, tento mi zůstane vryt do paměti ještě dlouho.
Jako mladá holka, vlastně jsem byla čerstvou novomanželkou zkušeného vodáka, jsem měla poprvé v životě trávit pár dní v létě v kánoi na Vltavě. Můj manžel vybral ke sjíždění řeku Vltavu, která dle jeho slov, je nejklidnější řekou pro vodáky - začátečníky. Já mu samozřejmě věřila každé slovo a dbala jeho přesných instrukcí. Ale svou hlavu jsem přeci jen zapojila. Ovšem nesprávně. Proč a jak se to stalo?
Blížil se den „D“. Den, kdy jsme měli ráno vyrazit směr Vyšší Brod. Tam totiž manžel zamluvil kanoi a barely a pro mne raději ještě plovací vestu. Měla jsem sjíždění řeky totiž absolvovat poprvé a tak chtěl mít jistotu, že mu ještě pár let budu strašit doma u plotny. Tak moc mne měl rád. Manžel mi dal přesné instrukce, co si mám zabalit s sebou a nastínil přesnou trasu, kudy poplujeme. Já z toho měla noční múry. Neuměla jsem si představit , že ztratím pevnou půdu pod nohama. Představa, že všude kolem mne bude jen a jen voda a já nebudu moci ani vystoupit, když se budu bát, mi naháněla hrůzu. Ale statečně jsem manželovi přikyvovala a souhlasila úplně se vším. Nechtěla jsem vypadat jako poseroutka. A tak jsem do batohu nacpala všechny věci, boty do vody, kraťasy, plavky, ručník, nějaké ty záchranné léky, no a samozřejmě na posteli jsem měla připraven veškerý můj ženský arsenál, který sloužil ke zkrášlení každé ženy. Tedy - lak na nehty, lak na vlasy, tužidlo na vlasy, rtěnka, líčidla, řasenka… Manžel vstoupil do pokoje a vykulil oči a rázným pohybem ruky vyjádřil to, co bych já okecávala pár minut. Máchl rukou, shodil všechnu tu parádu z postele na zem a řekl:" Tak tohle opravdu, miláčku, nebudeš potřebovat!" A já jen zalapala po dechu a představovala jsem si, jak budu vypadat příšerně a nebudu se mu líbit. Jak jsem v tu chvíli byla bláhová. Co chcete. Mladá nezkušená vodačka, no. Tak se klidně smějte.
Manžel zabalil stan, spacáky, ešus, jídlo a jeli jsme na nádraží. Pak busem do Vyššího Brodu. Já pochopila v zápětí, proč ta paráda zůstala doma. Všude vodáci v plavkách, v roztrhaném triku, kraťasech nebo v komediantských námořnických kostýmech a každý vodák měl to úplně nejdůležitější. Úsměv na tváři. Ten totiž vidíte na řece všude. Když zrovna nepotkáte nafouknutého plameňáka nebo piva na provázku přivázané za kanoí nebo raftem. Manžel mi připnul plovací vestu, předvedl, jak nastoupit do kanoe, abych se mu hned neutopila, naložil barely se všemi potřebnými věcmi, přivázal barel s pitnou vodou a vypluli jsme. Já se nemohla nabažit té nevšední romantiky. Přírodu totiž zbožňuji v celé její kráse. A tak jsem nadšeně pozorovala každý pohyb řeky, každou vlnku a jásala “ jééé, koukej, peřeje", "jééé, kameny ve vodě, a ten je obrovský"… A manžel se jen culil a nezapomněl mne srovnat do latě slovy: „Hlas mi každý šutr, miláčku, ať se neuděláme!“. Připadala jsem mu prý v jednu chvíli velmi roztomilá a v zápětí jako úplné trdlo. A jak jsme se blížili k prvním spoluvodákům, tak jsem řvala jako slušně vychovaný kolemploucí občan „dobrý den!“. Přišlo mi sice divné, že každý na mne řve „ahóóój“ a já si říkala, „kurnikšopa, oni mne znají?“. Teprve pak mi manžel vysvětlil, že „ahoj“ je vodácký pozdrav a to mé „dobrý den“ je opravdu směšné. Takže první zkouškou jsem neúspěšně prošla.
Druhá zkouška byl první blížící se jez. Jelikož jsem byla „háček“ a seděla jsem vpředu a manžel byl „kormidelník“ a seděl tedy vzadu, měla jsem vše na dosah ruky. I tu blížící se pro mne katastrofu, která se nazývá jez a sjíždění rozhodně ne klidné řeky, tzv. voleje. Manžel mne uklidňoval, že nemám nic dělat, pádlo si mám položit na klín a že on to vše zvládne (raději) sám. Zvládl, já sice byla ohozená vodou od hlavy až k patě , ale nadšeně jsem křičela „hurááá, zvládli jsme to“ a koukala vítězoslavně všude okolo, jestli všichni vodáci nás viděli, jací jsme borci. Pak už to byla brnkačka a cítila jsem se jako zkušená vodačka.( A pochopila jsem, proč jsem musela nechat doma i ten lak na vlasy.)
Až ovšem do chvíle, kdy manžel zavelel: „Tak, miláčku, támhle zakotvíme u břehu a postavíme si stan v první vesnici a půjdem se najíst a napít a přespíme tu“. A já si brumlala: „No jo, tobě se to řekne - zakotvíme, ale jak, když se řeka stáčí doleva a jsou u břehu šílené peřeje?“. Manžel to však slyšel a prohlásil: “ Budeš muset vyskočit z kánoe do vody, miláčku, chytnout ji a držet a nepustit a já mezitím pádlem ji stočím ke břehu." Jeho příkazy jsem plnila bez protestování, vědoma si, že je to zkušený vodák a ví , co říká. Já blbec! To jsem si řekla posléze. Představte si, holka, která má 50 kg živé váhy, vyskočí do vody, kterou má po kolena, peřeje ji stahují s proudem řeky dále, nemůže tu sílu řeky přemoci a manžel z kanoe na ni ještě řve „drž kanoi, nepusť ji nebo jsme v pr…i!“. Emoce z manžela prýštily každým coulem. Já si hrála na hrdinku a jala se další rukou pomoci alespoň vytáhnout na břeh (aby se ulevilo kanoi) ten barel s pitnou vodou. To jsem ovšem neměla dělat. Barel kanoi úplně odmrštil z původní zamýšlené trasy manželovy představy o úspěšném zakotvení lodě. Proč? No protože manžel ten barel poctivě přivázal ke kanoi, kdyby jsme se náhodou „udělali“ tedy překlopili do vody a aby nám neuplaval. Takže já ten těžký barel vyndala horko těžko z kanoe, odhodila na břeh a ono mne to stáhlo i s peřejemi pod vodu. Ostatní kolemplovoucí vodáci se chechtali a křičeli radostně:" Jéé, hele, akvabela!". Já se málem utopila a oni z toho měli včetně manžela posvícení. Druhou a zásadní zkoušku odvahy jsem měla tedy za sebou.
Český Krumlov
A třetí a ta nejnáročnější zkouška mne čekala na jezu v Českém Krumlově. Pochopila jsem později, proč se diváci na ochozech a mostě u jezu v Českém Krumlově na nás na vodáky dívají jako na tu nejúžasnější městskou atrakci. Pochopila jsem to ve chvíli, kdy manžel zavelel : “ Pádlo do vody a zaber!" Vystáli jsme si trpělivě dlouhou čekací frontu kánoí a vypluli směr vlny na jezu. Já se klepala strachy, protože co druhá kánoe se udělala, i zkušení vodáci skončili ve vodě, bezmocně chytali barely s věcmi, které jim neúprosná řeka odnášela pryč, někteří se i potopili pod hladinu a já měla srdce až v krku a strašně se bála. Co dělal manžel , nevím, byl někde vzadu jako kormidelník. Spoléhala jsem na jeho kormidelnické schopnosti. A? Byla jsem v cukuletu pod vodou. Vody v té době ve Vltavě bylo hodně a vlny se s lodí nemazlily. Po úspěšném sjetí jezu mi ruce i s pádlem vyskočily samovolně nad hlavu, já zařvala „zvládli jsme tóóó´“ a v tu chvíli jsme se udělali. Lapala jsem snad setiny sekundy pod vodou po dechu, nedokážete si představit tu miniaturní chvilku, kdy mi před očima proběhl celý můj život a připravovala jsem se na smrt. Přežila jsem. Manžel se smál, já se cítila řekou pokřtěná a další roky jsem se těšila, až bude zase léto a my vyrazíme opět na vodu.
Malý tip na výlety, když zrovna se nebudete chtít po řece plavit a budete chtít poznat naši nádhernou českou zemi? Takže pokud nechcete strávit celý výlet jen v lodi, ale trochu si přes den protáhnout nohy, v Rožmberku nad Vltavou nezapomeňte navštívit známý hrad Rožmberk, jehož historie sahá až do poloviny 13. století. Jestli dáváte přednost spíše pěší procházce, hned za městem se můžete vydat na levém břehu na Křížovou cesta na Studenec až ke kapli sv. Anny. Velmi oblíbenou zastávkou vodáků je pak onen Český Krumlov. Tam jsme si s manželem zašli na klidný oběd. Za Českým Krumlovem byste pak neměli minout mohutnou zříceninu Dívčí Kámen. Je kulturní památkou, vystaven byl v polovině 14. století, avšak první osídlení na ostrohu, kde stojí, se datuje již od pravěku. S manželem jsme pluli dál za Český Krumlov až do Boršova, kde jsme naši dovolenou na vodě ukončili, nasedli na vlak a jeli zpět směr - domov. Šťastní, zamilovaní, se zážitky na celý život.
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-tipy-na-vylety-vltava-vodacka-trasa-mapa-sjizdnost-40432935
https://zenysro.cz/blogy/cestovani/vodaci-vltava-ceska-vodacka-klasika/
