Článek
Jednou jsme se rozhodli pořídit si domácího mazlíčka - kočičku. Děti mne uprosily několikrát a vždy se jim podařilo zahrát na tu správnou strunu. Takže se u nás v rodině za ta léta jejich dětství vystřídalo pár rodinných zvířecích příslušníků.
Jednou jsme takhle jeli na výlet, zastavili jsme se neplánovaně na zpáteční cestě v jednom obchodním centru a nakoukli do zverimexu. A to jsme neměli dělat. Noo, vlastně nakonec asi měli. Uprostřed obchodu stála obrovská klec a v ní bylo pět domácích koček. Koťátka k pohledání. Roztomilost sama. Děti, mí mrňouskové začaly škemrat a pohledy hodné „Kocoura v botách!“ mne prosily a prosily. „Maminko, prosím, vezmeme si jedno koťátko domů“.„Nevezmeme, jak bychom ho dovezli, když jsme tramvají a kdo by se o něj staral?“ Má snaha oponovat se nesetkala u dětí s pochopením. To víte, že jsme jeli domů s kočičkou. Zrzavé klubíčko, které vydrželo i tu cestu tramvají. Byla nakonec naší každodenní radostí do doby, než nám odešla tam nahoru. To by byl jeden z těch „lepších“ příběhů naší rodiny.
Uběhlo několik dalších let a objevili jsme inzerát, že nějaká paní daruje koťátka. Vybrali jsme si nádhernou kočičku a paní se zdála být solidní, slušná, komunikovala s námi na pohodu, ochotná, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl někde vyloupnout nějaký problém. Kočičku nám dokonce přivezla a hned odjela. Zjistili jsme až doma, proč ta ochota, rychlost. Kočička se strašně drbala. Ve chvíli, kdy nám ji paní dala do náruče a my jsme se rozplývali, jak je krásná, roztomilá, kukadýlka jako studánky, pohled, kterým si vás ochočila, tak jsme si ničeho nevšimli. Ani ve snu by nás nenapadlo, co se bude dít záhy. Jakmile se kočička začala drbat, prohlédli jsme ji a já začala nadávat, málem mne trefil šlak. Blecha vedle blechy. Zakousnuté po celém jejím těle. Snad jich mohlo být sto, dvěstě i více. V životě jsem takovou hrůzu neviděla na vlastní oči. Děti mi říkaly, ať té paní zavolám a od plic jí vynadám. Já řekla ne, protože co bych si na ní vzala? Jen bych si na ní vylila vztek, který jsem na ni měla a ona by stejně vše zapřela. A nahlásit to, to mi děti také radily, ale kolotoč s problémy týrané kočičky jsem nechtěla absolvovat. Měla jsem dost jiných starostí. Řekla jsem si, že boží mlýny melou pomalu a jistě a té chovatelce to jistě spravedlivě spočítají.
Takže jsem jela koupit šampon na odblešení a koťátko jsem vzala do sprchového koutu a začal dlouhý proces odblešování, který trval skoro tři hodiny. To už mi ke konci tekly slzy, protože jsem cítila zlost na chovatelku, nebo jak tuhle osobu vůbec slušně mám nazvat, bylo mi líto koťátka, jak muselo trpět, a pak už ke konci, kdy jsem viděla, jak koťátko je celé mokré, trpělivé, vděčné, jsem byla i celá rozlámaná, protože jsem klečela na zemi a jednu blechu za druhou poctivě vyndávala pinzetou a snažila, aby kočička už mohla být co nejdříve v pokojíčku hezky v teple. Musela jsem jí i ostříhat srst, abych se k těm blechám vůbec dostala. Nedovedete si představit, jak kočička byla šťastná. Byla utahaná jako já, ale ve chvíli, když si odpočinula a uschnula, tak se začala mazlit a dokonce si i vzala papáníčko. Byla hubená jak lunt. Bodejť by ne, když se asi celé dny musela jen drbat. Další problém nastal ve chvíli, kdy po pár dnech se začala drbat i má dcera. Já myslela, že se zblázním. Blechy! Kočičku jsme asi měsíc průběžně kontrolovali, odblešovali, sprchovali, čistili stále dokola. Ale ty potvůrky se nechtěly jen tak lehce vzdát. Takže mne čekalo skoro obden praní všeho, co bylo v dosahu kočičky a dětí. Dezinfekce celého prostoru až i pavouci vylézali a chcípali pod útokem chemického přípravku. Věčné větrání, převlékání povlečení, dokonce jsem vygooglovala, že je účinná rostlina máty, kterou máte po celém pokoji položit na zem. To byla dobrá rada, na zahradě nám máty rostlo habaděj. Takže celý pokoj i krásně voněl.
Máta peprná
Úspěch se dostavil asi až po dvou měsících trpělivého odblešování, dezinfikování místností, praní oblečení a ošetřování kousanců na noze dítěte. Boj s blechama jsme vyhráli. Ale zůstala ve mně a vlastně v nás všech pachuť původního empatického nadšení a hlavně do budoucna jsme vybaveni nepříjemnou zkušeností. Díky ní si dáme už větší pozor na to, jaké zvířátko si pořizujeme a hlavně budeme chtít vidět prostředí, ve kterém malinký tvoreček vyrůstá. Ať je to koťátko, štěňátko, prostě velmi záleží na prostředí, ve kterém žije i jeho chovatel - chovatelka. Naštěstí vše vzalo dobrý konec, kočička je spokojená, my také. Ale zůstala mi zkušenost, na kterou do smrti nezapomenu. Na tu bezmoc ve chvíli, kdy jsem tři hodiny odblešovala.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Blecha_obecná
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/123759/blechy-v-byte-jak-s-nimi-zatocit.html
