Článek
Přesně tak. Nejenže se u malířského plátna se štětcem v ruce a čistým plátnem přenesu do úplně jiné dimenze bytí, ale jsem schopna zachytit i ty nejjemnější tóny mé duše, kterou opomíjím v reálném světě plném povinností. Kdo nerozumí, nech tak. Pro někoho mé obrazy jsou krásné, léčivé, pro někoho mazanice. Ať už je to jak je to, důležité je, že vůbec vzbuzují emoce. Jakékoliv. Dotknou se něčí duše. Někoho pohladí, někoho odradí. Proč ne. Nemohou se líbit každému. To dá rozum.
Od malička jsem ráda malovala, kreslila, nebyla snad chvíle, kterou jsem nevyužila právě třeba jen ke kreslení na skicák, třeba i při cestě vlakem. Dodnes mám schované mé prvotiny.
V pozdějším věku jsem objevila kouzlo olejových barev, malířského plátna, akrylu. Mnoho mých obrazů jsem rozdala lidem, kteří mi v životě pomohli. Některé jsou i v USA u lidí, kteří zavítali k nám do Česka a mé obrazy se jim líbily. Maluji především intuitivní léčivé obrazy, oslovil mne styl malování olejovými barvami, ten jsem si doslova zamilovala. S olejovými barvami se mi pracuje nejlépe, líp než s akrylovými barvami, které ovšem používám také ráda. Ale olejové barvy - s těmi se dá prostě kouzlit. Tahy štětcem - to je symfonie. Naplňuje mne to nesmírně a tu energii, kterou do každého obrazu dám, cítí i klienti. Ano, našli se v našem hektickém světě tací, kteří se mi smáli a hejtovali, že některé obrazy jsou prostě mazanice. Ale byli to lidé, kteří nemalovali, o umění věděli jednoduché NIC, anebo prostě jen měli jako své „hobby“ kritizovat a sami nic neuměli a nedokázali. Naštěstí mne to vždy po prvotním jakémsi smutku v duši zalarmovalo a posunulo k většímu odhodlání se nenechat odradit od toho, co dělám ráda a co má v dnešním světě nejen pro mne smysl. Potěšit duši! A pokud mé obrazy u někoho vzbudí jakoukoli emoci, ať už pozitivní nebo negativní, pak je to v pořádku a pak si říkám, „holka, věnuj se malování i nadále“. A proč ne? Vždyť maluji ráda, dělá mne to šťastnou. A nejen mne.
Jsou chvíle, kdy jen tak brouzdám na internetu a zkoumám obrazy známých malířů a jejich techniku a snažím se pochopit a vcítit se do nich, co zrovna při malování obrazů cítili v duši, kdy vyjádřili své nejniternější pocity na čisté plátno. Je to jako bych se ocitla v jejich době a splynula s tamnější historií. Obdivuji nejen Pablo Picasso, kdy jsou jeho obrazy pro mne jedna velká a nekončící záhada. Jak naprosto jednoduše štětcem se dotkne plátna a je schopen během krátké chvíle vytvořit směs smysluplných tahů a barev. Neuvěřitelné.
Mým vzorem a mému srdci nejblíž je impresionista Monet. Moje prvotina - první vůbec pokus a pracování s olejovými barvami a tahy štětcem byl Monetův obraz „Dáma se slunečníkem“, který jsem si zamilovala. Zde mohu pouze napsat, že jsem ho darovala člověku, který mne o něj prosil několik let. S těžkým srdcem jsem se s ním loučila, protože jsem do něj vložila veškerou mou malířskou duši a měla jsem k němu doslova a do písmene citový vztah. Snažila jsem se jej nahradit opětovným namalováním, které se mi sice povedlo, ale už to nebyla prvotina nebylo to už „ono“. První má olejomalba měla své zvláštní kouzlo.
Mnoho obrazů jsem rozdala lidem, kterým jsem chtěla udělat radost prostě jen tak. Obrázky, které rozsvítily jejich smutné oči, pohladily jejich ustaranou dušičku.
Olejomalba „Klid v hlubině moře“ vypadá velmi jednoduše, ale strávila jsem na ní dva dny. Tu mi „zabavil“ můj syn.
Obdivuji staré mistry, ať už to je Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, Van Gogh a jeho Hvězdná noc, náš František Kupka a jeho Kompozice, která vypadá jak podle pravítka jednoduše, ale je to velmi propracované malířské dílo. Nemá konkurenci. Claude Monet, který jako jediný z impresionistů chytil mou duši a už nepustil. Jeho Lekníny nebo Dáma se slunečníkem, to je jen malá část jeho úžasné malířské tvorby, kterou jsem si zamilovala. Stále dokola ji studuji a nemohu se nabažit té nádhery. A tolik si uvědomuji, jak i v současné době plné techniky a umělé inteligence má staré umění jako takové své výsostné místo v mém životě.