Článek
Vzpomínám na dobu za hluboké totality docela ráda. Vnímala jsem ji z pohledu mladé maminky, neexistovaly mobilní telefony, počítače nic moc, pamatuji si, že jsme doma měli takovou šedivou krabici s malinkým monitorem a jednoduchou klávesnici, děti hrály pořád dokola jedinou hru Mário. Skákání přes kostičky, na kostičky, bavilo je to. V televizi, která byla klasických rozměrů tehdejší moderní doby, kdy v obchodech existoval snad jen jeden druh, pokud jste neměli našetřené bony a nenakupovali jste v Tuzexu, běžely pravidelně příběhy šmoulí rodinky Šmoulové. Srp, kladivo a hvězda - symboly socialismu na každém kroku mne pronásledovaly všude. Ale nenechala jsem se tím ovlivnit. Patřilo to k tehdejšímu životu.
Děti se na příběhy Šmoulů dívaly rády, já většinou stála u kuchyňské linky a vařila jim jídlo nebo přebalovala a vyměňovala jim pokakané látkové plíny ( ty dnešní, papírové, na jedno použití tehdy ještě neexistovaly), kterých se v pračce za den nahromadila pěkně velká kopa. Večer mne čekalo praní, ráno žehlení a tak pořád dokola každý den.
Sama jsem se těšila na úvodní znělku Šmoulů, a občas jukla očkem na ty barevné postavičky a poslouchala jejich hlášky. Děti je prostě žraly. Gargamel s kocourem Azraelem ty malé barevné pidižvíky pronásledoval, aby si je dal k snědku nebo je proměnil ve zlato. Sice příběhy byly pořád dokola o tom samém, ale tento dětský pořad byl nedílnou součástí tehdejší doby.
Gargamel
Byli jsme klasická rodina, neměli jsme moc peněz, já byla na mateřské a manžel chodil do práce. Žili jsme od výplaty k výplatě. Nakupovala jsem oblečení v Second Handu nebo dětem pletla svetříky a šila sobě šaty. Látky tehdy byly docela levné a šaty mne vyšly na pár kaček. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych někdy sázela nebo jakkoli peníze vložila do hazardu a vydělávala na něm.
Proto jsem nemohla uvěřit tomu, co se mi stalo. Představte si klasický den a v televizi ráno běží Snídaně s Novou. Televize Nova tehdy začínala vysílat své pořady. Ráno si děti hrály, lítaly po celém bytě, já kmitala v domácnosti jak hadr na holi a jedním uchem poslouchala televizní vysílání. Slyším, že právě vyhlásili soutěž o docela pěknou výhru a divák musí jediné. Dovolat se jako první na uvedené telefonní číslo a zodpovědět správně otázku: „Jakou barvu čepičky má Taťka Šmoula?“. Já si pamatuji, jak mi hlavou proběhlo - vždyť to ví každý. A během sekundy jsem si řekla - „A co, zkusím to, stejně to nevyjde, lidí je miliony v naší zemi, co se na televizi zrovna dívají, ale aspoň nějaká změna v tom klasickém denním maratonu kolem dětí.“
Vytočila jsem na pevné lince telefonní číslo, které bylo docela mínusový zásah do našeho rodinného rozpočtu. A po několika minutách slyším v televizi: „Jako první se dovolala paní ta a ta a správně zodpověděla naši otázku. A vyhrává tolik a tolik Kč.“ Já tomu absolutně nevěřila. Vůbec. Manžel přišel z práce domů, vyprávěla jsem mu, co se mi stalo a on jako rodilý skeptik prohlásil: „No jo, zase nějaká reklama na sledovanost.“ A tím to vše haslo. Jaké překvapení však nastalo pro nás oba, když asi po měsíci přišla složenka s částkou, kterou jsem vyhrála. I tak jsem tomu stále nemohla uvěřit. Nebyla to nijak velká suma, ale na měsíc živobytí nám vylepšila minimálně jídelníček a mohla jsem dětem koupit pěkné hračky. Dodnes na tuto událost vzpomínám ráda a kdykoli vidím někde Šmoulu, mozek mi sepne - Červená čepička = výhra.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gargamel
https://zoom.iprima.cz/vyroci/smoulove
https://prazsky-magazin.cz/zpravy-ze-sveta-udalosti/vyroci/jiz-65-let-smoulove-zazivaji-sva-velka-dobrodruzstvi-smoulove-slavi-65-let/
