Článek
Ani nevím, proč mne napadlo zrovna napsat tichá duše. Asi proto, že má duše mého třetího syna takto vnímá. Kdo nečetl mé předchozí články, pak jen krátce vysvětlím. Prvorozený syn se mi narodil s Downovým syndromem, druhý syn dostal ve 14 letech rakovinu. A třetí syn? Zaplaťbůh je zdravý, i když si také v dětském věku prošel pár nepříjemnými situacemi. Syna jsem porodila a bylo to klubíčko s tmavými vlásky. Ňuchňala jsem si ho v náručí a těšila se, až si ho přinesu domů. Ve chvíli, kdy jsem jej kojila, se kolem mne hnedle objevili jeho bráškové a pozorovali , jak malej brácha saje mlíko z prsu. Syn mi rostl před očima rychle, ani jsem se nenadála a bylo z něj batole, které ťapalo po čtyřech a objevovalo svět při zemi. Přezdívala jsem ho můj malej zahradník . Proč? Protože jsem milovnice květin a velké pokojové květiny stály v květináčích na podlaze, syn se k nim přibatolil, přitahovaly ho snad jak magnet. A on svýma malinkatýma ručičkama hrabal zeminu a rozhazoval ji po koberci. Pak se začal chytat nejnižších polic knihovny a začal ťapat okolo nábytku a vyndával knížky. Asi chtěl studovat… Bylo to období, které si pamatuji asi nejvíc.
U nízkého konferenčního stolu měli kluci židličky, jako trpaslíci v pohádce. Tam si rádi malovali, stavěli stavebnice z kostek, povídala jsem jim pohádky, prohlíželi jsme si obrázkové knížky a také jedli. Nasadila jsem jim bryndáky, talíře měli před sebou a za chvíli byli upatlaní úplně všude, ale hezky napapaní.
Měli jsme tehdy malou korelku, která byla ochočená, a když si bráškové sedli k tomu stolu, pak k nim přiletěla a každému uzobávala z jejich talíře. Užili jsme si hodně legrace a nasmáli jsme se až až. Ten můj malej třetí syn, nejmladší ze všech tří, byl odmalička tišší, jeho starší brácha byl pro něj takovým vzorem, jak se říká. Starší brácha řekl, že to bude tak a tak, vymyslel nějakou skopičinu a syn se rád přidal ke klučičímu blbnutí.
Měli jsme skříně v dětském pokojíčku, které se neotvíraly do prostoru, ale měly dveře zasouvací doleva a doprava. Kluci to pojali jako jednu z nej zábav, kdy se tam jeden schoval a druhý ho hledal. Tam se opravdu hodně vyblbli. Také jsem jim vyrobila obrovského látkového barevného panáka, na kterém rádi seděli. Vůbec jsem jim často vyráběla látkové hračky, pletla jsem jim svetříky, šila, vše jsem se naučila sama. A mohu říci, že to byly pěkné věci. Já se svými třemi syny byla ta nejšťatnější máma pod sluncem.
Sranda pro mne byla ve chvíli, kdy jsem s nimi jela nakoupit. Musela jsem sama, manžel byl v práci a nikoho jiného jsem neměla a paní na hlídání jsme si nemohli jako rodina dovolit. Víte, jak to vypadalo ve chvíli, kdy jsme vyrazili na nákup? Takto… Měla jsem sportovní , bytelný kočárek, barevný jako duha, laděn spíše do tyrkysové barvy. Můj postižený syn ležel v kočárku, protože chodit ještě moc neuměl, druhý syn, kterému byly 3 roky, seděl na boudě u řídítek a pozoroval vše z výšky a třetího nejmenšího syna jsem měla na sobě v nosiči pro maminky. A takto jsme vyrazili všichni na nákup. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Například nástup do metra? Jezdící schody, když nebyl k dispozici výtah? Lidé asi koukali… Nooo, a dnes jsou to už dospělí kluci jako buci.
Syna mi občas pohlídala babička, manželova matka. To když jsem třeba musela k lékaři. Jednou takhle opět hlídala, byli jsme s manželem někde za kulturou. Syn spinkal v dřevěné postýlce, když se probudil, hopsal a držel se latěk postýlky a smál se od ucha k uchu. Já si jej z postýlky zvedla do náruče, přebalila ho a posadila na klín a hrála jsem si sním a zpívala mu a povídala říkanky. Pohladila jsem ho po hlavičce a zarazila jsem se. Vzadu měl bouli níže na temeni hlavičky. Zavolala jsem manžela, ať se také podívá a rozhodli jsme se jet se synem do nemocnice, mně se to prostě nezdálo a měla jsem o něj strach. V nemocnici syna prohlédl lékař a řekl, že má syn malinko prasklou lebku, prý, jestli se někde neuhodil nebo nespadl. My mu vysvětlili, že ho hlídala babička a nic nám neřekla. Pak jsme se jí ptali a ona o ničem nevěděla, že by se něco synovi stalo.. Strachy jsem byla bez sebe, protože jsem si uvědomovala, co se z toho může vyvinout a také jsem měla strach, aby neměl syn nějaké zdravotní následky. Přeci jen to byla hlavička. Od té chvíle jsem už nedovolila, aby nám babička děti hlídala, nevěřila jsem jí a děti pro mne byly vším! Naštěstí vše je v pořádku.
Syn vystudoval základní školu, pak úspěšně nastoupil na střední školu, ale nedodělal ji. Důvody byly zdravotní, dostal mononukleozu, černý kašel, věčně spal, slabý, organismus neměl pod kontrolou, prostě zameškal kvůli nemoci, která byla vleklá a dlouhá, hodně hodin. A rozhodl se, že nechce opakovat ročník a chce střední školu ukončit a jít pracovat. Chápala jsem to jako máma a respektovala. Je to moc hodný kluk, bohužel na svoji dobrotu a ochotu všem pomáhat tzv. dojel. Oženil se s dívkou, která byla líná jak veš, do práce nechtěla a nechodila, jen seděla a byla stále na mobilu. Syn vše zvládal finančně i existenčně sám. Vzali se. Podváděla ho. Rozvedl se s ní. Dnes je podruhé šťastně ženatý a spokojený. Má ženu, která ho miluje, chodí do práce, vaří, uklízí, prostě normální slušná ženská. Na synovi je vidět, že je šťastný a to je nejvíc. Se starším bráchou táhnou za jeden provaz, mají velmi krásný bratrský vztah. Jsem na ně pyšná a syn si dokonce našel zaměstnání, kde postupuje na kariérním žebříčku a je schopen se postarat o svou rodinu. Takže z toho mého malého vlasatého zahradníka vyrostl krásný tmavovlasý kluk, na kterého jsem jako máma pyšná. Tak buď zdravý a měj kolem sebe jen pozitivní lidi a hodně lásky, synu můj!
