Článek
Tuhle otázku si pokládám už dlouho. Mému postiženému synovi bude za chvíli 33 let, je těžce postižený a pečuji o něj 24/7. Sama jsem už krátce v důchodu, požádala jsem si o předčasný, protože potřebuji na syna čím dál více času. Nemohu ho umístit ani do denního stacionáře kvůli jeho vážným zdravotním problémům, kdy jen já, jeho maminka, nejlépe ví, jak se o něj postarat, co potřebuje atd. Vím, socializace postižených je důležitá, vím, že je fajn když se lidé s postižením sdružují ve stacionářích. Sama jsem tam kdysi vozila denně syna. Ráno na 8 hodinu a po obědě jsem si ho vyzvedávala. Byla jsem ve stacionáři i zaměstnaná, proto velice dobře vím, o čem mluvím. Starala jsem se v té době ještě o mé další menší děti, měla jsem docela fofr to vše zvládnout a ustát. Sama na sebe jsem nikdy neměla čas. Už slyším názor - tak sis neměla dělat děti. K tomuto se vyjadřovat opravdu nebudu. Každý je svého štěstí strůjcem. Nechci zde filozofovat na téma, kolik dětí si kdo má pořídit a kdy a jak a s kým. Já měla rodinu pohodovou do doby, než mne ex zradil a začalo to ubližovat i našim dětem.
Pak jsem se musela starat sama. Zvládala jsem to s vypětím všech sil. Děti mi odrostly, osamostatnily se. O postiženého syna ale pečuji stále, potřebuje mne. Víc než kdykoli předtím. Jeho zdravotní stav se věkem zhoršuje. Je jak malinké dítě. Hygienu nezvládá, jídlo si neumí připravit, neví, jaký je den, kolik je hodin, na otázku „kolik máš roků“ odpoví „devět“. Neorientuje se v čase ani v prostoru. Je to dospělý chlap, který už také něco váží. V koupelně naštěstí máme sedátko, na WC madlo. Bezbariérové vstupy do pokoje. A zde se trošku pozastavím. Jeho otec o něj „má zájem“. 1 x za rok se ozve, že by si syna vzal tak maximálně na 3 dny. Samozřejmě nejsem nikdy proti. Uvítala bych, kdyby si syna bral častěji, syn ho evidentně má rád. Poslední roky zvládám hůře finanční situaci. Jednak jsem v insolvenci, kdy musím plnit tento závazek ( do té jsem se dostala tak, že jsem byla naivní a s láskou na dlani - více v mém dalším příspěvku na mém profilu), inflace je vysoká, v obchodech vše strašně drahé, nájemné i s příspěvkem na bydlení zvládám jen tak tak a teď v zimě mne finančně drtí topení uhlím. Peníze lítají pryč a já se snižuji a ponižuji k prosbám o pomoc právě u otce postiženého syna. Vysvětlovala jsem mu, že když o syna nejeví zájem, že alespoň finančně na uhlí by nám pomohlo, kdyby přispíval. Ano, přispívá, ale neobejde se to bez jeho nepříjemných proslovů, smsek, ponižuje mne, uráží, ale jinak spolu vycházíme bez větších problémů. Rozvod má na svědomí on, byl mi nevěrný. Vydělává pěkné peníze. Nikdy jsem o jeho peníze sama nestála, nemám zlato, auto, nejsem závislá v životě na materiálních věcech, prioritou jsou pro mne duchovní hodnoty. Otec syna žije s partnerkou už skoro 20 let, noo, žije,… Žije sám, jen za ní občas jezdí. Nekomentuji jeho život, je mi to jedno. Je to jeho život. Ale náš syn potřebuje pomoc. Já jsem zdravotně na tom čím dál hůř, mám velké bolesti páteře a kyčlí, hrozí mi operace, které se vyhýbám, protože si říkám - kdo by se postaral o mého syna. Nikdo. Takže to táhnu a táhnu dál a dál sama.
V poslední době, zvláště tuhle zimu, jsem se na otce syna obracela každý měsíc o finanční přispění alespoň na uhlí, aby měl syn teplo a byl zdravý. Syn má navíc neodnaučitelný tik - stále si svléká trika, převléká se sem tam, kolikrát i několikrát za hodinu. Hodně se potí, je po těžkých operacích srdce, resekci jícnu. Jeho otec začal protestovat, že už nepomůže, že prý chce mít vlastní život, že má své potřeby. Častuje mne nespravedlivými obviněními, kdoví co s penězi na uhlí dělám. Na to jsem mu odpověděla, že jsem zodpovědná a že si schovávám všechny faktury a že mu je mohu doložit. Prý „dolož“. Doložila. Ale cítila jsem se hrozně. Ponížená v mých 61 letech, kdy nikdy nežádám, nenutím, vždy slušně poprosím, zda - li pomoci může. Nechávám to na jeho dobrovolném rozhodnutí a svědomí.
Dnes jsem začala uvažovat, zda bych se měla obrátit na soud a chtít oficiálně, aby otec syna platil na něj výživné. „No jo“, přemýšlela jsem, „ale synovi je 33, má vlastní invalidní důchod, lze to vůbec? A není to blbé vůči otci? Respektuji, že má svůj život, ale je to i jeho syn. Mám na to morální právo? Jsem na tom zdravotně špatně, sama bych si potřebovala občas odpočinout.“ Tyhle a spoustu dalších otázek mi proběhly hlavou. Jala jse se tedy googlovat. A k mému překvapení jsem vygooglovala, že otec může platit na dospělého těžce postiženého syna opravdu výživné, a to ž do konce života. Jednak na to finančně má a jednak po propočítání veškerých věcí i bych mohla o výživné žádat a zřejmě by mi soud vyhověl podle zákona a práva.
Jenže. Mele se ve mně (ostatně jako celý můj život) - „mám to udělat, když jinak vztahy mezi mnou a otcem syna jsou kamarádské, dobré, snažím se celý život o to , aby otec dětí měl s dětmi hezký vztah a na sebe nehledím. Mám na to právo?“ A nemohu se rozhodnout. „Mám požádat o výživné pro syna a riskovat, že se jeho otec na mne bude zlobit, přestane komunikovat a poštve proti mně další dva dospělé syny? Nebo mám mlčet a prosit ho o pomoc dále a nechat si nadávat a nechat si líbit jeho umravňovací řeči o tom, jak hospodařím a že chce vidět faktury apod.?“ Nevím.
Dočetla jsem se, že pokud se dítě objektivně nemůže samo živit, nezaniká vyživovací povinnost rodičů ani po dosažení zletilosti a přiznání invalidního důchodu.
Jak se určuje výživné?
Při určení výše výživného vychází soud na straně jedné z odůvodněných potřeb oprávněného (příjemce alimentů – potomka) a na straně druhé ze schopností, výdělkových možností a majetkových poměrů povinného (plátce alimentů – rodiče). Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a oba rodiče mají povinnost přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
Přihlíží se i k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje a jak se stará o společnou domácnost. Konkrétní výše výživného záleží na mnoha okolnostech. Mezi jednotlivými případy, ale i podobnými případy, avšak posuzovanými různými soudy, se mohou tak vyskytovat značné rozdíly. Každý případ se posuzuje individuálně, a nelze proto obecně stanovit minimální nebo maximální výživné. V současné době neexistují žádné závazné tabulky pro způsob výpočtu výživného.
Čeká mne velmi důležité rozhodnutí. Požádat o výživné pro syna a ztratit úplně další dva syny a s otcem syna už nikdy nepromluvit, kdy já nemám problém věci řešit mírumilovně, ale on má velké ego? Anebo mám vše nechat jak je, prosit dále, mít v pohodě vztahy s dětmi i s otcem syna a nechat si líbit nepříjemné řeči o tom, jak hospodařím?
https://www.mesec.cz/clanky/na-postizene-dite-muzete-platit-alimenty-do-konce-zivota/
https://www.lidovky.cz/domov/postizene-dite-ma-narok-na-vyzivne-i-v-dospelosti-rozhodl-soud.A130814_104050_ln_domov_spa
