Článek
Objev
Nádherné sobotní ráno. Konečně svítí a hřeje sluníčko. Vstáváme už v šest hodin, nejsme unavení, naopak, plni energie a dobré nálady, protože skrze okno pronikají sluneční paprsky. Snídaně dětem, sobě silného turka a hurá nakoupit. Dokud je v obchodě liduprázdno. Na parkoviště před supermarket přijíždí auta, z nich vystupují povětšinou důchodci. Rychle nakoupit dle seznamu a šupity dupity zpátky na autobus a jedu domů. Děti ještě leží v posteli, aby ne, když je víkend a mají právo si odpočinout po náročném týdnu ve škole. Sluneční paprsky mne vytáhly na zahradu. Bude ji třeba posekat. Tráva po deštivých dnech vyrostla rychle, takže mne čeká práce na zahradě, ale pro mne je to hlavně relax. Beru do ruky konev, nabírám dešťovou vodu ze sudu a zalévám sazenice okurek a rajčat, vlastnoručně vypěstovaných ze semínek. Minulý rok mi všechno sežrali slimáci. Zkoušeli mou nekonečnou trpělivost. Bojovala jsem s nimi způsobem - žij a nech žít. Takže jsem je nechala, ať si dělají co chtějí a já se pětkrát snažila ve skleníku vypěstovat rostlinky, které, když jsem přesadila na záhon ven, do týdne zmizely. Slimáci vyhráli 5 : 0. Pak už jsem to vzdala. Letos se zatím neobjevil ani jeden slimák. Snad si pochutnáme konečně na domácích okurkách a okurkovém salátu.
Přešla jsem plynule k činnosti - pozdravit se s jabloněmi. Loni všechno pomrzlo náhlým mrazem v době, kdy kvetly. Letos jsou samé jablíčko. A jak tak zkoumám a kochám se tou přírodní krásou a ulamuji sem tam větvičky, které sluníčko vytáhlo k nebi, lekla jsem se. A nejen já. Víc se lekla kosice. Zničehonic zakřičela kosím hlasem a vylétla z jabloně pryč. Neviděla jsem ani ji, natož její hnízdo. Vždy, když čerstvě posekám trávu, objeví se na naší zahradě páreček kosů. Každý rok. Ale letos poprvé si postavili na jablůňce hnízdo.
Kouzlo přírody
Po prvotním šoku jsem očima hledala místo, odkud kosice vylétla. A objevila pracně maskované hnízdo. Bylo vysoko, ale má zvědavost mi nedala a já rychle koukala, kde je nějaká bedna či co, abych si mohla hnízdo vyfotit. Našla jsem v tu chvíli jen starý kýbl. Stačil. Stoupla jsem si opatrně, přidržela se jednou rukou silné větve a druhou ruku jsem natáhla k hnízdu a seshora jej vyfotila. Těšila jsem se, co na fotce uvidím, do hnízda jsem sama neviděla. Seskočila jsem z kýble do trávy a nedočkavě jsem jukla na mobil. A polil mne záchvěv štěstí a srdíčko mi zaplesalo. V hnízdě byla čtyři vajíčka. Takže budeme mít na pár týdnů na zahradě návštěvu kosí rodinky se čtyřmi kosími mrňousky. Běžela jsem do kuchyně, kde si už velká dcera připravovala snídani. A s nadšením jsem jí ukázala, co máme na zahradě. Její reakce? „Maminko, vezmeme si jednoho kosa domů.“ Ale nemyslela to samozřejmě vážně, protože ji vedu k ochraně přírody a učím odmalinka, jak se k přírodě má chovat.
Návštěva za pár dní - týdnů zmizí - asi
Jediné, co teď mám v hlavě, je, že budu pravidelně pozorovat kosí hnízdečko lásky. Vždy s mobilem v ruce. A budu netrpělivě vyhlížet každou fotku, po cvaknutí foťáku. Rodinka se čtyřmi kosími mrňousky. Je to pohlazení na duši v tom dnešním světě plném stresu a rychle se vyvíjející techniky a sociálních sítí na každém kroku. Vzpomněla jsem si na zážitek z dětství, kdy jsem našla kosí mládě, vykulené, vyjukané, jeho rodiče nikde. Vzala jsem ho domů, odhodlaná ho vychovat a pustit pak na svobodu. V kuchyni jsem mu z dlaně dávala vodu do zobáčku, pak pipetou, krmila jsem ho mouchou a nevím už čím dalším, ale vydrželo u nás asi čtrnáct dní a pak ulétlo z balkónu. Radost, kterou jsem tehdy cítila, se mi dnes vrátila. Kéž by se všichni lidé na celém světě vrátili k podstatě přírody, života na naší nádherné planetě. Kéž by nebyly války. Kéž by… Všechna má “ kéž by" jsou asi jen zbožná přání. Nejen má. Tak se chci jen se všemi podělit o tuto malinkou radost všedního slunečného dne. Pohlazení po duši není nikdy dost.
