Článek
Další skutečný příběh ze života. A ne zrovna pozitivní. I když - když se nad tím vším teď zpětně zamyslím, pozitivní na tom něco bylo. Pozitivně to skončilo.
Žila jsem docela klidným rodinným životem. Vdala jsem se v 25 letech, s manželem jsme si moc přáli děti, a tak se nám postupně narodili tři krásní kluci. První se nám narodil s Downovým syndromem. Rodina pro nás byla vším. Pro mne nejvíc. Splnil se mi můj holčičí sen. Vdát se a mít děti a manžela, o kterého se mohu opřít. Tento sen se po 4 letech manželství postupně začal rozplývat. Naivní představa o dokonalém manželství se pomalu začala měnit na tvrdou realitu života. Vydrželi jsme s manželem 15 let. Pak rozvod a začátky od nuly. On v pohodě, našel si jinou. Já zůstala se třemi syny sama. Nebylo to pro mne lehké. To přiznávám. Po pár letech jsem se opět vdala. Láska si nevybírá. A mne si nevybrala láska, ale mladší muž (chce se mi říci kluk), který měl rád mé syny. Mně? To nevím. Myslela jsem si to. Ale protože jsem od přírody empat jako hrom, sama sebe jsem neviděla, dělala jsem vše jen a jen pro děti, baby byly šťastné a měly klidné dětství bez hádek. Po pár letech se nám narodila nádherná dcera. Vytoužená. Bylo mi už 45 let. Ani jsem už nedoufala, že by se mi mohlo podařit otěhotnět. Manžel si dítě moc přál, bylo pro něj první. Já si přála také, ale byla jsem skeptická vzhledem k mému věku. Narodila se nám nádherná holčička. Uběhl další rok a přišel rozvod. A následovalo 15leté období, na které bych nejraději zapomněla. V době rozvodu jsem přišla s dětmi o střechu nad hlavou. Doslova. Ex nás nemilosrdně připravil úplně o vše, a ještě si mnul ruce a psychopaticky nás stalkoval, vydíral mne citově, že mi sebere dceru a spousta další hrůzy, kterou zde psát ani nebudu. Jen tím okamžikem, kdy jsem s dětmi musela dle rozsudku opustit náš rodinný dům a já neměla kam jít, se mi otočil život vzhůru nohama.
Zůstala jsem jen na mateřském příspěvku, musela hned rychle sehnat pronájem bytu, abychom s dětmi měli kde bydlet. A tak jsem využila pomoci banky, kde mi poskytli mou první půjčku. Z ní jsem platila nájem a všechno potřebné. Když došly peníze, šla jsem do jiné banky. Opět stejný scénář. A tak to šlo několik let, kdy jsem vyčerpala všechny dostupné možnosti a musela zvolit cestu do pekel, a to nebankovní půjčky. Stále jsem bláhově věřila, že to sama zvládnu. Jenže jsem se dostala do tak šíleného finančního kolotoče, který nikomu nepřeji. Platila jsem jen úroky bankám a byly čím dál tím větší. Z jedné půjčky jsem zaplatila dluh na druhé a vzala si další půjčku, abych mohla zaplatit dluh další. Kmitala jsem jen mezi bankami, bankomaty a splátkami. Byla jsem ze všeho psychicky na dně. A do toho jsem se starala o mé 4 děti tak, aby nic nepoznaly. Měly oblečení, boty, potřeby do školy, mobily, počítače. Chtěla jsem jim umožnit slušné dětství vědoma si toho, že ony za nic nemohou. Nemohou za to, že se narodily, nemohou za to, v jaké situaci jsem se s nimi ocitla. A proto jsem dělala vše pro to, abych vše zvládala sama. Neměla jsem žádnou pomoc, nikoho, ani rodinu.
Jednou jsem ale už došla až na konec svých sil. Nevěděla jsem jak dál. Byla jsem zoufalá a bylo mi najednou vše jedno. Nevěděla jsem, co mám dělat. Už nebylo kde si půjčit. A to byl okamžik, kdy jsem se musela podívat pravdě do očí. Holka, sama to už nedáš! A tak jsem se spojila s právníky a ti mne nasměrovali směrem k řešení insolvencí. Já na ně koukala jak vyoraná myš, vůbec jsem netušila, o čem mluví ani co mne a děti čeká. Pak jednoho dne přišla právnička k nám domů i s insolvenční správkyní. Já proplakala celé nekonečné jednání. Musela jsem podrobně vše vysvětlovat, a to pro mne bylo velmi stresující. Věděla jsem v tu chvíli, že mé děti chci zachránit od něčeho ještě horšího.
A tak nastalo období administrativy, kdy jsem vše musela doložit, kdy jsem čekala, jestli mi soud insolvenci povolí a další právní úkony, které byly psychicky pro mne vysilující. Do toho péče o těžce postižené dítě a další tři děti školou povinné a dcera předškolní věk. Šrumec a masakr v jednom. Vůbec nevím, jak jsem to přežila. Ale po letech jsem šťastná, že jsem se odhodlala k tomu zásadnímu kroku, a to oslovit právníky a poprosit je o pomoc. Bez nich bych asi už nebyla. I insolvenční správkyně mi řekla, že to bylo pro mne za pět minut dvanáct.
Mohu však říct, že jsem vše dělala s čistým záměrem a svědomím. Dělala jsem vše pro mé děti, aby měly jakžtakž slušné a klidné dětství. Ano, sáhla jsem si na totální existenční dno, prodávala jsem úplně vše, abychom měli na jídlo a základní lidské potřeby. Pro mnoho lidí v našem bydlišti jsem byla asi podivínkou, která se s nikým nebavila. Ano, nebavila. Nikdo si neumí představit tu psychickou hrůzu, kterou jsem zažívala. Stalking od exe, pronásledování soudy, obracela jsem se na OSPOD a na policii o pomoc, vždy vyhrál ex díky své rodině a jejich známostem na všech místech. U soudů lhal, dělal ze sebe chudáčka, oběť. Přitom se smál a vyhrožoval mně a dětem. Já žila jen stresem o zajištění živobytí pro mé děti a zajištění střechy nad hlavou.
Mohu říci, že dostat se do insolvence je možné lusknutím prstu. Nebankovní půjčky jsou nekonečný kolotoč splátek a totální cesta do pekel. Jediná cesta ven je zachovat zdravý rozum a požádat o pomoc právníky. Pokud nemáte nikoho jiného, kdo by vám pomohl. Bude to jistě těžká cesta, ale jediná cesta, jak se dostat zase na normální úroveň života.
