Článek
Čtyři děti, čtyři období vzdoru, a přece každé jiné. První syn s Downovým syndromem v období do 6 let - cvičení Vojtovy metody vzhledem k jeho svalové hypotonii (ochabnutí svalstva), učení ho batolit se na všech čtyřech, pak ve třech letech se konečně postavil a cupital si vesele okolo nábytku, stále se smějící sluníčko, které jen něco zažvatlalo a hned se zase smálo. Období vzdoru jsem u něj absolutně nezaznamenala.
Druhý syn, to už byla jiná káva. Se šlehačkou navrch. A řádně oslazená. Začal se vztekat, když mu byl zhruba jeden rok. Takové to vztekání, které je normální u většiny malých dětí. Stál v postýlce, hopsal na nožičkách, dudlík v puse, který nechtěl za žádnou cenu vyndat z pusinky a přitom křičel, vztekal se do doby, než se mi ho podařilo ukonejšit a než usnul. Byl docela hyperaktivní, pořád musel někde šmejdit, běhat sem tam z jednoho pokoje do druhého, sladkosti jsem omezila na minimum, snažila se vařit zdravou stravu, zelenina, ovoce, vývary, jogurty, prostě vše, kde nebyla moc čokoláda a cukr, kteréžto suroviny prý způsobují hyperaktivitu u dětí. No, snažila jsem se studovat veškerou literaturu, která v té době byla dostupná. Jeho vztekání přicházelo pomalu a jistě ve chvíli, když nebylo vše tak, jak si zrovínka představoval. Komín z kostek mu nestál rovně, začal se vztekat. Komín vzteky zboural v domnění, že si ten vztek tím vybije, nestalo se, vztekal se ještě víc. Postavil se a kopnul do kostek a žádná změna. Kostky se válely všude po pokoji, komín nestál a vztekající malý drobeček kopal nožičkama a řval.
Nepomáhalo nic, ani vlídné slovo, ani obejmutí. Jen ho nechat na pokoji, ignorovat na tu krátkou chvíli a pak byl zase jako mílijus. Dokonce si uměl i hrát se svými autíčky, různými postavičkami, já mu asistovala a blbla jsem s ním a užívala si každou chvilku, která nás pojila bezpodmínečnou láskou maminka - malý syn. Pak jsem mu hrála divadlo, vymýšlela jsem si pohádku a použila jeho oblíbené plyšáky jako hlavní představitele. Tohle se mu líbilo velmi. Odvedlo to veškerou pozornost od jeho osoby, zaměřil se na něco jiného. Uklidnil se až do dalšího dne. A nastalo další kolečko.
Když mu byly asi tak tři roky, jeho vztekání jsem musela už řešit s lékaři, kteří ho dokonce museli i hospitalizovat a prý „budeme pozorovat“. Pozorovali týden, nic nezjistili. Jen prohlásili „asi má ještě nedovyvinuté správně v mozku veškeré neuronové spoje“. Já si ho odvezla domů, protože personál se mu v podstatě vůbec nevěnoval. Když jsem se jako maminka ozvala, bylo mi řečeno, že toho sestry mají hodně a nemají čas se věnovat každému dítěti. Proč tedy tam pak musel být v postýlce týden bez péče? Tak jsem si ho odvezla domů a věnovala jsem mu opět veškerý čas. Asi v pěti letech jako když utne a vztekání přestalo. Hodně jsem s ním venku běhala s pejskem a hrála s ním fotbal, kopáním do míče se vybil, jak potřeboval, a pohybem ze sebe všechnu přebytečnou energii dostal pryč. A bylo hotovo.
Třetí syn měl batolecí období a předškolní období úplně boží. Ani jsem o něm nevěděla, jak byl hodný. Pořád se mazlil, tulil, zpívali jsme písničky, hrál si se staršími brášky a naším pejskem, starší vztekací brácha byl pro něj učitel, vzor, kápo a byli nerozlučná dvojka. Co řekl starší bráška, syn udělal. Prostě bráchové, jak mají být. Táhli za jeden provaz. Byli oba strašně moc roztomilí, jak si žvatlali a vypadali jako dva malincí dospělí chlapi. Užívala jsem si to. Vařila jsem, pekla jsem a musel mi jít pomoct. Uvázala jsem mu zástěru, postavil se vedle mne na stoličku a malinkýma ručičkama mi pomáhal. Špinavý a upatlaný až za ušima, ale s úsměvem od ucha uchu. A nejoblíbenější jeho činnost byla - hrabání se v hlíně v pokojových kytkách. Říkala jsem mu s láskou „můj malý zahradník“.
A pozor, nastává okamžik, kdy nastoupilo na scénu mé čtvrté a poslední dítě. Dcera. Vymodlená, vytoužená, roztomilá, vlasatá, okatá, prostě moje princezna. Kojila jsem všechny mé děti včetně dcery do 6 měsíců. Pak jsem přišla o mlíko. A byla jsem hrdá na to, že jim ze sebe mohu dát to nejcennější a nejzdravější, co mohu jako jejich milující maminka. Dcera pak začala už i stagnovat na váze, tak po konzultaci s lékařkou jsem začala přikrmovat. Baštila hezky, přibírala, jak měla, vše šlo zatím podle plánu či podle tabulkového dětského vývoje, jak chcete. Když jí byly asi 3 roky, začala mít doslova vztekací nálady. To jsem si s ní vybrala vše, o co mne ušetřili její tři bráškové. Ale zvládaly jsme to. Já se obrnila trpělivostí, denně jsem si opakovala „vydrž, zvládneš to, buď v klidu, usmívej se, objímej ji, ukazuj stále, jak ji máš ráda“, a tak pořád dokola.
To jsem ale ještě netušila, co mne čeká. Nastaly chvíle, které trvaly asi do jejích 4,5 let. Byli jsme třeba nakoupit, ona se moc nechtěla vozit v kočárku, ráda běhala vedle mne a zkoumala okolí. Sahala na všechno, na co dosáhla, nejednou se stalo, že shodila z regálů zboží a já musela uklízet zpátky. Pak jako když zmáčknete čudlík - nastalo vztekání takového rozměru, že jsem z toho byla doslova v šoku a nešťastná a nevěděla si rady. Lehla si na zem na záda, kopala nohama, plácala ručičkama, řvala jak ďas, já se ji snažila obejmout v domnění, že ucítí mé mateřské teplo a lásku, ale odstrkovala mne s řevem a nenechala na sebe ani sáhnout. Jediné řešení, co mi v tu chvíli zbylo, bylo, že jsem stála opodál, dívala se na ni, zkoumala, co se s ní a v ní děje a trpělivě čekala, až ji to přejde. Prostě ignorace. Ne tak docela pro mne, protože mi to vždy málem utrhlo srdce. Ale nebyla jiná možnost než ta, nechat ji být a čekat, až ji to prostě přejde. Okolojdoucí, zvláště ženy a maminky k ní šly blíž a chtěly ji utěšovat, ale nedala jim absolutně žádnou možnost a já vysvětlovala o co jde. A tak chápavě a s politováníhodným pohledem odcházely dále od jejího křiku a dupání a mrskání sebou na zemi.
Do této zkušenosti jsem o takovémto vztekacím období vzdoru jen občas četla a vždy jsem si říkala, že tohle se nemůže ani snad nikomu dít, když dá dítěti obejmutí. Dělo. Mně. A já vyhledala veškeré dostupné informace, včetně opětovné konzultace s lékaři, psychology a verdikt zněl - „vydržet, nechat, protrpět, obrnit se, nebrečet, přejde to samo“. Ano. Vydržela jsem, ale řeknu vám, stálo to hodně psychických sil a nezměrné trpělivosti a sebeovládání, totální životní zkouška mé rodičovské role. Zvládla jsem ji a dcera je naprosto v pohodě, už je jí krásných 15 let a když jí tyto příhody vyprávím, nemůže jim ani uvěřit. „Maminko, já a vztekat se? A takhle moc? Fakt?“ „Jo. Fakt.“
A je to. Čtyři děti a čtyři životní mateřské zkušenosti s obdobím vzdoru. Takže maminky, hlavně trpělivost, psychickou odolnost, vydržte to, přejde to a budete mít to nejroztomilejší dítě na světě, které se vám odvděčí pusinkami, objetím, a vy budete ta nejšťastnější maminka pod sluncem, že jste to nejen vydržela, ale i přežila. A z vaší dcery vyroste nádherná mladá slečna, která o vztekání nebude mít ani ponětí. A z vašeho syna vyroste skvělý kluk, váš ochránce a gentleman.
https://www.lekari-online.cz/rehabilitace/zakroky/vojtova-metoda
https://www.emimino.cz/encyklopedie/obdobi-vzdoru/
