Článek
Dodnes je pro mne tento zážitek traumatem. Ukrytým hluboko v mé duši. Tenkrát mi bylo čtrnáct let. Puberta se neměla jak projevit. Byla jsem zakřiknutá a věčně vyděšená holka. Matka mne surově týrala. Období, ze kterého se dostávám psychicky celý dosavadní život. Sama už mám dospělé děti, ale ani období s nimi mi nepomohlo se dostat z tak těžkého traumatu. Ukrývám jej v sobě, snažím se zapomenout. Nejde to. Čas od času vyplyne na povrch kus, který házím zpět. Vždyť už jsem dávno žena v pokročilém věku, tak proč můj mozek mi stále dokola připomíná tyto těžké chvíle mého dětství? Proč? Slovo, které mým životem nejvíc prošlo a nemizí.
V mých 14 letech mi začalo být často zle. Bolesti břicha, horečky, zimnice. Takto jsem existovala asi měsíc. Bílá jak stěna. Zvracela jsem. Teprve ve chvíli, kdy matka dala přednost mému zdraví, před věčným fyzickým týráním, kdy jsem byla samá podlitina a do školy jsem chodila stále v roláku, při tělesné výchově jsem „zapomínala“ modré trenýrky a nosila stále tepláky, aby učitelka neviděla mé modřiny, teprve tehdy mne matka zavedla k lékaři. Diagnoza - zánět slepého střeva, je nutná okamžitá operace.
Já se těšila. Že usnu v narkóze a zapomenu na chvíli na to utrpení, kterým jsem si procházela. Přála jsem si, abych se už neprobudila. Jenže probudila. Ale jakým způsobem? Ležela jsem na lůžku, a cítila něčí ruce na mých prsou. Divný pocit. Pomalu jsem otevírala oči, mé tělo bylo ještě bezvládné, nemohla jsem zvednout ruce, abych se bránila dotykům, které mi byly nepříjemné. Můj mozek avízoval - tohle je špatně! Tohle se nemá dít! Já upadala zase do spánku, zahlédla jsem jen v mlze světlou postavu, rozeznala jsem, že to je muž. Ne žena. V tom stavu bezmoci jsem se strašně bála. Jediné, na co si vzpomínám, že jsem si přála, aby přestal. Bála jsem se, že jeho ruce se mne budou dotýkat i níž a já byla panna. Ten strach a bezmoc si pamatuji dodnes.
Když jsem se definitivně probudila z narkózy, vyděšeně jsem pozorovala dveře. A čekala jsem, zda poznám toho, kdo se mne dotýkal ve chvíli, kdy jsem se nemohla bránit. Každého lékaře, který vešel do pokoje, jsem skenovala pohledem a věřila mým pocitům. Že snad poznám, kdo to byl. Nepoznala. Po týdnu mne propustili domů. Celý týden jsem měla ležet a nenamáhat se. Ale já chodila po chodbě, stehy mi naštěstí nepraskly, zdravotní sestry mne obdivovaly, že chodím. Pamatuji si jen pocity. Hledala jsem při chůzi na chodbě „tu“ postavu. Cítila jsem strach a zároveň obrovskou odvahu a odhodlání za sebe zabojovat. Usvědčit „ho“ z očí do očí. Nestalo se. Nepotkala jsem „ho“. Dodnes cítím z tohoto zážitku jakousi úzkost a tlak v hrudi. Snažím se tento pocit vytěsnit. Říkám si , je to minulost. Je to pryč. Je to dávno. A ve chvílích, kdy čtu na internetu články o sexuálním obtěžování žen, proběhne mi hlavou otázka. Bylo to také sexuální obtěžování? Ano. Jasná odpověď. Proto mou dceru, která je ve věku teenagerky, chráním. Chráním i tím, že s ní hovořím o všem. Co se může stát. A jak by se eventuelně měla bránit. Mám o ni strach. Jako milující máma, která má strach o svou malou - velkou holčičku.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Slep%C3%A9_st%C5%99evo
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-zanet-slepeho-streva-se-nevyplaci-podcenovat-40433094
