Článek
Moje matka, která už je na onom světě, mi nebyla dobrou matkou. Její věta :"Neměla ses narodit, zkazila jsi mi život, mohla jsem být v zahraničí a úspěšná zpěvačka", mi zněla dlouhá léta v uších. Narodila jsem se jí, když jí bylo čerstvě 18 let. Bydleli jsme na vesnici. Všichni o sobě všechno nebo téměř všechno věděli. Matka byla krásná ženská, můj otec krásný chlap.Vizuelně. Ona se podobala na herečku Elizabeth Taylor a otec byl obtisk Elvise Presleyho. Matka manipulativní narcis a otec občasný opilec s násilnickými sklony. Otec matku hodně bil a já u toho jako malá holka bohužel byla a vše si bohužel pamatuji. Poznamenalo mne to na celý můj život. Matka se na vesnici nejen vymykala svou krásou, ale i stylem oblékání. Byť nebyli rodiče bohatí, matka chodila elegantně oblečená, módní šaty, bílé rukavičky, věčně nalíčená - až moc, dokonalý účes nebo módní paruka za totality v sedmdesátých letech udělali dokonalý efekt na okolí. Sousedi jí říkali „módedáma“.
Jenže průšvih byl ten, že si ze mne matka udělala už od pěti let jakéhosi otroka na všechno. Byla jsem vychovávána stylem rozkaz - uděláš špatně - dostaneš výprask širokým koženým páskem. Uděláš dobře - nedostaneš ani pohlazení ani slovo „děkuji“.
Takže mé dětství se odehrávalo na vesnici v malém nízkém baráku se zahradou, musela jsem denně ráno chodit nakoupit jídlo do blízkých potravin, pak nakrmit králíky buď čerstvou trávou nebo v zimě sušeným senem, v létě sbírat mandelinky z právě vzrostlých brambor, škrabat obden kobzole (brambory), aby byl oběd, kačenám nasekat čerstvé kopřivy a nakrájet jim je a doma mýt nádobí, vysávat. Matka chodila do práce, otec také, já do školy. Matka mne nutila oblékat se podle ní. Takže mé staré fotky z mého dětství vypadají jak z módního černobílého časopisu a reklamy na štěstí. Dlouhé tmavé vlasy až pod zadek zapletené do copů a omotané kolem hlavy, bílé rukavičky a tmavé šaty nad kolena s perfektním střihem. Já tohle bytostně nesnášela! Chtěla jsem se oblékat normálně. Manšestráky, které byly moderní, obyčejné triko nebo rolák. Jednou jsem si na tajňačku do školy půjčila od mladšího bráchy rolák, který jsem si ve škole před vyučováním převlékla a byla jsem konečně součástí kolektivu. Jenže jsem si zadělala na perfektní průšvih doma, což jsem netušila. Ten den jsme zrovna ve škole měli focení. A na fotce jsem měla rolák od bráchy. Slušelo mi to, zapadla jsem mezi spolužačky. Připadala jsem si i sexy. Bylo mi asi 14 let. A když matka fotku viděla, tak mne seřezala, že jsem byla samá modřina. Nesplnila jsem její očekávání a „Udělala jsi mi ostudu před celou vesnicí, co si teď o mně budou myslet, že jsem nějaká flundra nebo co, jak to vypadáš?“. To byl doslova masakr. Ještě že ne masakr motorovou pilou.
A tak jsem musela i v dospělosti, dokud jsem bydlela doma, chodit se smetím upravená, hezky nalíčená, nedejbože abych si dovolila jít třeba v teplácích nebo vytahaném domácím svetru. Musela jsem jít s odpadky stylově, dokonce i v lodičkách, protože “ lidi ať vidí, jak se máme krásně a jací jsme krásní lidé".
Byla to pro mne hrůza, ponížení, citová manipulace, věčný strach z matky, když jsem neposlechla, čekal mne šílený výprask. Dnes mám kus života za sebou, vychovala jsem děti, nikdy je neuhodila, jsem odpůrce domácího násilí a výchova je dle mého hlavně o velké trpělivosti a sebeovládání, když vaše dítě zrovna není podle vašich představ, tak je přece nebudete manipulovat tam , kam nechce. Vyznávám svobodu rozhodování se, svobodu názorů, svobodu žít podle vlastních představ. A tyto představy má každé dítě jiné, vlastní. A já jako matka je respektuji. S odpadky klidně jdu nenalíčená, rozcuchaná, v domácím oblečení. Jediné, co je mi vlastní a učila jsem to i děti, je čistota, hygiena. Takže v teplácích klidně, ale čistí. Důležité je, jaký je člověk, jestli je hodný, milý, empatický, pomáhá slabším lidem. A není nutné chodit přitom jako modelka nebo model. Ano, jsou tací, kteří ven nevyjdou se smetím aniž by nevypadali jako Barbie nebo Ken. Proč ne. Ale přijde mi to alibistické a jen tak na oko pro lidi, aby si mysleli, jak jsem „krásná, bohatá, úspěšná a super člověk“. Hloupost. Tohle svět opravdu nepotřebuje. Lidé by měli být raději přirození, vnímat okolí, lidi, přírodu, věnovat se seberozvoji, vzdělávání, mladí by měli pomáhat starým lidem, úcta k člověku by měla být samozřejmostí a na nějakém oblečení či vizáži - líčení obličeje, který je schován pod tunou makeupu fakt nezáleží nikomu zrovna, když vynášíte smetí. Je to jen o subjektivním pocitu dotyčné, dotyčného. Nic víc. Přetvářka před okolím, sousedy. Popeláři jsou jen lidé, kteří vykonávají svou práci. A na modelky se jistě rádi podívají v časopisech nebo v televizi. Asi je těžko zajímá , jestli na sobě máte zrovna nejmodernější oblečení nebo značkovou kosmetiku. Zajímá je, aby vám vysypali popelnice a vy je mohli zase naplnit. Čím? Na to už si každý musí odpovědět sám. Ano vím, trochu víc filozoficky rozpatlaný příspěvek možná o ničem. Ale třeba jen k zamyšlení. Sám nad sebou. Nad současným obyčejným světem. Nad tím, co je opravdu v životě důležité. To jak člověk vypadá? Nebo jaký člověk je? Jaký má charakter a duši? Každý si odpovězme sám. A hlavně, buďme opravdoví. Sví. Takoví, jací chceme být. Každý jiný.
