Článek
Je mi jasné, že mnozí puknou smíchy. Muži si budou ťukat na čelo, ženy zřejmě ohrnovat nos nad fyzickou dřinou. Jenže realita si žádala své. Teplo v zimě doma.
Bydlení ve starém domečku není pro každého. Domeček útulný, čistý, starý, cihlový, dýchá z něj historie, občas se ozve pan domácí, který už je léta po smrti. To ve chvílích, kdy se chystám vymalovat, vybílit kuchyň, posunout staré skříně od stěny, abych se vůbec dostala malířskou štětkou do nejzazších rohů místnosti. Jakoby se jeho duch vzbudil ze zimního spánku a říkal mi: „Ne, ne, skříně nech na svém místě tak, jak jsem byl zvyklý. Rušíš můj klid a prostředí, ve kterém zde stále žiji!“. A já občas cítím na svém těle, jak mi projede i v parném létě zimnice nejen po zádech. Respektuji a dávám skříně na svá místa. Není neobvyklé, když z ničeho nic slyším ránu a lítají střepy. To si starý hrníček vyskočí z police, kde má své místo několik dlouhých let, jen se na něj práší a já ho pravidelně myji. Zemětřesení nebylo, okolo domu nejezdí ani kamiony ani velká auta s nákladem, prostě nic nenasvědčuje tomu, žen by jakýsi fyzikální zákon setřásl hrníček z jeho výsostného místa. Ale děje se to a rozum mi nad tím zpočátku zůstával stát. Teď, po mnoha letech, jsem si už zvykla. Zvykla na přítomnost „něčeho či někoho“, koho není vidět ani slyšet. Ale je zde. A víte co? Když se delší dobu něco nestane, chybí mi „to“. Duch. Duše, která vás ochraňuje a předem vás upozorní na nějaké negativní věci. Zrovna jako tuhle.
Léta topím uhlím, řežu dříví elektrickou motorovou pilou, štípu dříví. Fyzické práce se nebojím, ba naopak, ráda dřu jak mezek, protože vnímám pozitivní účinky na mé tělo. Do posilovny nemusím chodit, svaly si zpevňuji přirozenou prací, v nohách mám stovky kilometrů chůze po lese s mým pejskem, domů si přinesu tuhle borůvky, tuhle spadlé šišky, ze kterých si vyrábím zimní dekorace za okna nebo si je nesprejuji umělým sněhem a ozdobím jimi interiér. A v zimě? Stalo se mi, že mi došlo dříví. Potřebovala jsem si naštípat třísky na zátop. Jsem zručná, opatrná, mám obrovský respekt k nabroušené sekyře. Vždy, když ji vezmu do ruky, pokaždé si v duchu říkám: „Holka, opatrně. Ať si neusekneš prst, ať ti nevletí tříska do oka, ať, ať…“. Malé špalky mi došly, motorová pila v opravě, tak mi nezbylo než vzít metrovou kládu a opatrně štípat směrem podél seshora k zemi tak, aby jemné dlouhé třísky stačily na zatopení. Šlo mi to jako po másle. Ale co čert nechtěl, oběma rukama jsem se napřáhla po několikáté s radostí, jakou hromádku už mám před sebou, až jsem vyjekla a sekyru upustila bolestí. Jsem nemehlo, naštěstí se zdravotním vzděláním.
Kouknu, vidím odchlípnutou kůži na kloubu levého ukazováčku a pod ní svou kost. Během pár sekund jsem zvládla trasu - kůlna - chodba - místnost - kuchyně - lékárnička. Na obvaz nebyl čas, krev crčela jak z vola, bolest jak ďas, jen jedna má ruka k dispozici. Rychle, rychle, voda, peroxid, náplast. Několik náplastí tak, abych si šílenou ránu stáhla. Řvala jsem bolestí jak tur, snažila jsem se ne moc nahlas, ale porod byl oproti tomu balzám. „Maminko, jsi v pohodě?“ To se má dcera objevila v kuchyni rozespalá. Bylo sobotní dopoledne. „Jo, jsem, akorát bolestí řvu, no, promiň, že jsem tě vzbudila.“ „Maminko, jeď okamžitě do nemocnice!“ Stará se má dcera. A já odpovídám: „Já vím, chce to pár stehů, ale nemohu. Musím se o vás postarat.“. Dcera šílí z mé paličatosti. „Co se ti stalo?“ „Ále“, odpovídám, „jsem nemehlo. Sekám špalek, říkám si, hlavně opatrně. A ruka mi sjela na vyčnívající ostrý suk a ten mi roztrhl ukazováček málem vejpůl.“ Dcera málem omdlévá, nesnáší totiž krev a už vůbec mi nechce asistovat u ošetření. „Maminko, promiň, ale měla bys jet do nemocnice“, opakuje mi starostlivě. „Uvidím“, odpovídám, polykám kapky na bolest, které nacházím v lékárničce. „Hele, Indiáni v buši taky nemají žádnou nemocnici ani doktora, stáhla jsem si to pevně, kůže se přitiskne, sliznice se postupně zklidní, šít není třeba, věřím přirozenému zhojení.“
Ano, chápu, mnoho zdravotníků si klepe na čelo, že nejsem normální a hazarduji se svým zdravím. Ale já své tělo a jeho reakce už znám a vím, co si mohu dovolit a co už ne. A jak to celé dopadlo? Druhý den jsem pro jistotu přece jen vyhledala lékaře. Sepsul mne na dvě doby, že jsem měla přijet hned, že je to na šití. A že teď to už šít nebude. Uběhlo pár dní, pravidelně převazuji, dezinfikuji, a prst se hojí. Sice ještě rána bolí, bodejť by ne, když byla ne „ostrá“ , ale „tržná od suku“, tkáně visely jako jemné vlásky, doktor si jeden ustřihnul. A kroutil nevěřícně hlavou nad mou „šikovností“. Ještě mi chvíli nadával, pak ho to ale přešlo. Chápu ho. Ale když já jsem ženská, která je spjata s přírodou a mé tělo jako takové vnímám jako zázrak přírody. K lékařům, sestrám, medicínské vědě mám respekt. Sama jsem vystudovaná ve zdravotnictví.
A prstík? Už je zhojený. Jizva přes půl obvodu, hezky jemná bez známek šití. Vzpomínka na chvíli, kdy jsem byla setinu sekundy nemehlem.
https://www.marianne.cz › Venkov & styl › Zahrada
https://primadoma.tv › video-396388-jak-bezpecne-stip…
https://fyzioklinika.cz › poradna › clanky-o-zdravi › 51…
https://www.wikihow.cz › Zdraví
