Článek
Musím se z té bolesti vypsat. Je to jedna z možností, jak se nezbláznit a neskončit někde v blázinci nebo pod mostem. Psaní mi pomáhá, kromě fyzické práce, která mi vyčistí vždy mozek od starostí a těžkého břemene na zádech. Sama a velmi těžce jsem vychovala mé děti. Nejenže dítě s těžkým mentálním postižením, zdravotním postižením, ale i syna, který ve svých čtrnácti letech , jako pubertální kluk , dostal rakovinu. Chemoterapie naštěstí zabrala, byla sice dlouhá a náročná hlavně pro něj, ale i pro mne, pro mámu, která mé děti milovala od prvního okamžiku, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Mé děti jsem vychovávala s tou největší láskou, pochopením, tolerancí, nikdy jsem mé děti netrestala, snažila jsem se je respektovat už jako malé , jejich osobnost, vztekající se bytosti, náladové, poznávající svět okolo sebe. Svědomí jako máma mám to nejčistší jaké je jen možné. Věnovala jsem jim každou vteřinu mého života , a to doslova a do písmene.
Učila jsem mé děti pokoře, vzhledem k tomu, že jsme nikdy neměli moc peněz a žili jsme od výplaty k výplatě, pak jsem se naučila sama plést, šít z látky, nemohla jsem si dovolit jim kupovat drahé oblečení ani elektroniku, ale vždy jsem se snažila jim jejich dětství okořenit zážitky, i ten počítač jsem jim sehnala, aby si kluci mohli hrát své hry, jako byl před mnoha lety třeba „Mario“.
Rozvedla jsem se, protože otec mých dětí mi byl nevěrný. Lži, nevěra, nedůvěra, hádky, to vše způsobilo naprosté citové ochlazení z mé strany. Raději jsem volila životní cestu - být s dětmi sama a zajistit jim klidné dětství bez věčných hádek. Uvědomovala jsem si, že mé děti nemohou za chování nás rodičů , a tak i po rozvodu jsem se snažila až do jejich dospělosti, aby měly hezký vztah se svým otcem, a to se mi i povedlo.
Životní cesta mne ovšem nešetřila. Abych vše finančně zvládla a zajistila dětem střechu nad hlavou a studium a mnoho dalších samozřejmých věcí, pak jsem se dostala do situace, že jsem musela volit cestu půjček, které mne dostaly do tíživé životní situace a následně i insolvence. Sice jsem vše zvládla, psychicky to bylo pro mne jako mámu dětí velmi náročné období, kdy jsem kolikrát musela prodávat i věci z domácnosti, ale věděla jsem, že mým dětem musím zajistit jejich pěkný život tak, aby nepocítily tu šílenou zátěž, kterou jsem sama nesla na zádech. Děti dospěly, vylétly z hnízda a já se mohu podívat zpřímeně do zrcadla, že jsem je vychovala sama a slušně. Mají své životy, práci.
Bohužel jeden z mých synů mne nedávno „pohřbil“. Předčasně. Syn, který ve čtrnácti letech bojoval s rakovinou, já za ním denně jezdila na onkologii a trávila s ním celé dny. Doma mu v období chemoterapie vytvářela zázemí takové, abych mu co nejvíce psychicky pomáhala tuto jeho velmi těžkou životní etapu v tak mladém věku zvládnout. Dělala jsem první poslední a po nocích občas plakala. Vnímala jsem už tenkrát jako obrovskou nespravedlnost života, že si rakovina zgustla na mém dítěti. Ale zvládli jsme to všichni. Syn je vyléčen, jen do konce života pod dohledem lékařů. Bohužel měl smůlu na vztahy. Přes svou citlivou a empatickou duši si našel dívky, se kterými mu to nevyšlo. Opustily ho. I přesto nebo právě proto , že respektuji každého člověka jako jedinečnou bytost a respektuji i mé dospělé děti a jejich způsob života, pak jsem jim nikdy nemluvila do toho jak a s kým žijí. Ale když mi syn na Vánoce před pár lety plakal do telefonu, že bude na Štědrý den sám, že jeho přítelkyně ho nechala samotného, pak se ve mně jako mámě ozvala „ochranářská stránka lvice, která chrání svá mláďata“ a nastartovala jsem auto, naložila všechno jídlo připravené na Vánoce, naložila mého postiženého syna a jela přes půl republiky za mým synem. Strávili jsme u něj dva dny a bylo vidět, jak psychicky pookřál, jak byl šťastný. A to bylo pro mne nejvíc. Vidět mého syna šťastného. Jenže se také stala taková věc, že jsem mého syna poprosila o finanční pomoc. Ne na Vánoce, ale pár let zpátky, ještě než jsem se dostala do insolvence. Tenkrát jsem už nezvládala stále dokola jen splácet ve své podstatě jen úroky na půjčkách, a poprosila jsem syna o pomoc, kterou mi velmi rád poskytl. S tím, že peníze, které si půjčil v bance , si zkonsolidoval i se svými menšími úvěry. A já mu chtěla „oplatit“ jeho pomoc, tak jsem souhlasila bez problémů, že mu budu splácet řádně celý zkonsolidovaný jediný úvěr. A to jsem i dodržela. Jenže se stalo, že jsem jako samoživitelka v důchodu s dítětem postiženým a další ještě studujícím, počítala každou korunu, a tak mne tato má situace jednoho dne donutila si sednout a spočítat si, kolik jsem synovi za skoro devět let už splatila. A zjistila jsem, že jsem jeho úvěr splatila trojnásobně. Rozhodla jsem se mu tedy vše napsat, podrobně vyčíslit, vše podloženo výpisy z banky. A mé rozhodnutí jako mámy, že už jsem mu vše dávno splatila a že už tedy dále mu peníze posílat nebudu. Posílala jsem to totiž jemu na osobní účet, ne přímo na splácený jeho úvěr.
A co se stalo? Šok. Přišel mi první a poslední dopis v životě od mého syna. Nenávist, kterou v dopise vůči mně napsal , mi zlomila srdce. Bolest, kterou jsem cítila , se nedá popsat. Z hodného, laskavého člověka se stal člověk plný nenávisti, peníze a mamon pro něj byly na prvním místě a vyčetl mi v dopise dokonce i neúspěchy ve svých vlastních vztazích a za všechno mohu já - máma! A slova, která už nikdy nejdu vrátit a zničila dosud náš krásný vztah mi zní v uších dodnes. Když vám dospělý syn, kterého jste vypiplali s největší láskou , vyčte svou rakovinu, své neúspěšné vztahy, dokonce peníze, které jsem si dovolila už mu dále neposílat a že mne odstřihne a „vyrve jako nádor, který už jednou vyrval“ a kdy mi ani nepůjde na pohřeb a pokud náhodou půjde kolem mého hrobu, tak mi na něj plivne…To bolí dodnes. Já jsem reagovala opět s láskou v srdci a napsala mu odpověď v tom smyslu, že chápu, že kdo jiný má býti „hromosvodem“ veškeré jeho zloby, kdy v sobě drží po mnoho let mnoho duševní bolesti a asi to muselo jít vše ven, než já - máma. Jen nenávist, kterou jsem od něj nečekala vůči mé osobě, a to jen a jen kvůli penězům - tak tuto nenávist jsem nikdy v tak velkém rozměru nikdy v životě od nikoho nezažila.
Napsala jsem mu i, že po mé smrti chci rozprášit v přírodě, protože přírodu miluji a ctím zákony vesmíru a v přírodě mi bylo vždy nejlíp. Tam jsem nabírala sílu v těžkých chvílích. A s humorem mně vlastním, jsem se snažila „odlehčit a vlastně pomoct synovi podívat se na vše z jiného úhlu pohledu “ tím, že jsem mu napsala, že pokud mi chce plivnout na můj hrob, tak už by měl začít trénovat plivání do výšky, protože asi bude můj prach po mé smrti lítat hodně vysoko. Od vlastního dítěte to bolí velmi a hlavně , když to absolutně nečekáte. Najednou vidíte, že vaše dítě není tím, za koho jste ho měli celý život. A já jsem prohlédla jako máma. Je to jeho život, jeho rozhodnutí jako dospělého člověka - ublížit vlastní mámě a já to musím „jen přijmout“. Syn sám musí přijít na to, jak moc mi ublížil. Třeba na to nikdy nepřijde, neuvědomí si to. Pak s tím bohužel nic nenadělám. Jen ta bolest v mém srdci zůstává. A naděje, že snad jednou před mými dveřmi se syn objeví s omluvou. Obejmu ho a řeknu:"Mám tě pořád moc ráda! Už o tom nemluv, život jde dál.“ Kniha života mi napsal bolestivou kapitolu. Musím ji jen přežít a žít dál.
https://www.manzelstvi.cz/zivot-v-manzelstvi/povzbuzeni/vnitrni-vyzva-materske-lasky.html
https://denikn.cz/1286467/mnoho-rodicu-se-vice-boji-hranolek-nez-traumatu-diteti-pri-rozvodu-ublizi-konflikt-loajality-rika-socialni-pracovnik/
https://receptnavztahy.cz/rodinne-finance-jsou-jednim-z-peti-nejcastejsich-duvodu-proc-se-pary-hadaji/
