Článek
Jednou v létě jsme navštívili rodinu na Moravě. Bydleli na statku. Místnosti uvniř objektu udržovali čisté a byly zařízeny velmi útulně starým nábytkem a vymalované voňavé bílé zdi jim dodávaly punc starodávné nostalgie. Užívali jsme si sluníčka, chodili se koupat do blízké řeky, léto jak má být. Večery jsme trávili povídáním o životě, legrace bylo habaděj. Až do chvíle, než se stalo tohle…
Šli jsme si lehnout. Polštáře i peřiny byly naducané peřím, zachumlali jsme se do nich a usnuli. Ve dvě ráno jsem se vzbudila, protože mne probudil divný zvuk. Jako když někde v rohu místnosti chroustá myš podlahu. Na chvíli ten zvuk přestal, a já pomalu zase pomalu usínala. A v tu ráno se zvuk ozval znovu. Z myší mám fobii také a tak jsem se posadila na posteli a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Myslela jsem v tu chvíli, že mi přeskočilo a že skončím ve cvokhausu. Zvuk jsem měla v hlavě! Neustálé škrábání, já vyskočila z postele, skákala, řvala, ječela, mlátila rukama do hlavy a nevěděla jsem, co se děje.
Všechny v baráku jsem samozřejmě probudila. Příbuzenstvo přiběhlo do ložnice a já se jim v jekotu snažila vysvětlit, co se mi děje. Naložili mne do auta a jeli jsme na pohotovost. Cesta až do vzdáleného města byla pro mne nekonečná. Ani jsem se nestačila převléknout, jela jsem tak, jak jsem zalehla do postele. Na ORL mne prohlédli a když mi sloužící lékařka řekla, že uděláme výplach ucha, odvětila jsem jí: „Dělejte si se mnou, co chcete!“ A chtělo se mi umřít jak šílený stav jsem zažívala. Výplach proveden bleskurychle. A úúúúúúúlevááááá!!! Doktorka se usmívala a já se zeptala: „Už? Hotovo? Co to bylo?“ Doktorka mi ukázala bílou misku a v ní plaval malinkatý pavouček, menší než špendlíková hlavička. A asi byl vyděšenější než já. „Tohle malinké stvoření mne připravilo málem o rozum?“ Řekla jsem nahlas. Lékařka mi vysvětlila, že je dobře, že jsme přijeli včas a že i takový malinký pavouček dokáže udělat pěknou rotiku a nediví se, že jsem se málem zcvokla. Ono, když nevíte, co se s vámi děje a jaký je důvod toho šíleného škrábání v hlavě, tak je to na blázinec a nikdo by se vám nemohl ani divit.
Uf, měla jsem to za sebou a s úsměvem na rtech jsem odjížděla domů. Do rána jsem ale nezamhouřila oka, byla jsem vyděšená a věčně sledovala bílý povlak na polštáři a běda, kdyby se nějaká malinká pohybující se tečka přibližovala k mé hlavě. Druhý den ráno se mi všichni smáli. A strejda si přisadil vlastní historku, jak mu prý kdysi do ucha vlezla velká můra. To už jsem nevydržela a zdrhala na zahradu. Do té doby jsem se pavouků vůbec nebála, dokonce jsem je vzala do dlaně a s láskou je dala ven, když si lezli někde po místnosti. Jako pravý ochránce zvířat. Ale od té doby, jakmile vidím pavouka v jakékoli velikosti, ječím a přivolávám kohokoli, aby ho odstranil z mé blízkosti. Historka, kterou nikdy nezapomenou příbuzní dát k dobru kdykoli k nim přijedeme na návštěvu.
Pavouk. Malé osminohé stvoření. Strach z pavouků se nazývá arachnofobie. U lidí je to docela běžná fobie. Pavouci tkají pavučiny ze silných bílkovinných vláken. Všichni pavouci dokáží vyrábět hedvábí ve svém těle a vytlačovat ho mezi speciálními částmi těla na konci pavoučího břicha. Pavučiny je způsob, jak ulovit potravu. Někteří pavouci používají pavučiny jako šňůru na prádlo k zavěšení svých vaječných vaků nebo k vystlání svých nor.
Zajímavostí je, že se vyskytují na celém kontinentě kromě Antarktidy. Existuje více než 48 000 druhů pavouků na celém světě. U některých druhů pavouků je běžný kanibalismus, samice někdy pojídají samce po páření. Pavouci jsou důležitým prvkem ekosystémů, pomáhají totiž kontrolovat populaci hmyzu.
https://www.nzip.cz/clanek/1507-ucho-sluch-rovnovaha
