Článek
Ve 21. století si už nikdo nedokáže představit, co to znamenalo praní prádla ještě v šedesátých, sedmdesátých letech minulého století. Ale hezky od začátku. Pradlena si v dávných dobách a dobách nedávno minulých za celý proces praní opravdu nesedla. Nikoho nezajímalo, že je z praní unavena. Když byly doma malé děti, musely se pleny vyvářet, prát, máchat a ždímat každý den. Pamatuji se na mé dětství, jak babička, tety i matka praly na valše, u nás na Moravě se říkalo rumpla. Jako holka jsem musela pomáhat. Bydleli jsme v domečku, který měl sklepní prostory. V nich místnosti jako kotelna, kde se topilo šlamem, místnost na skladování jablek a brambor, sušárna a prádelna. A jednou za týden vždy v sobotu nás čekalo velké prádlo. V prádelně byl jen beton na zemi uprostřed místnosti, který byl profesionálně ošetřen nějakým lakem, podlaha se nakláněla ke středu místnosti a tam byl odtékací otvor na vodu. Čtyři obrovské nádoby stavěné na praní byly po obvodu celé místnosti. V jedné se prádlo namáčelo celou noc. Druhý den se vzaly rumply a šly jsme s matkou na tu dřinu. Ona to totiž dřina opravdu byla. Rumpla neboli valcha - byla asi 50 cm vysoká a asi 30 cm široká placka, jednoduše řečeno. V dřevěném rámu zasazen vlnitý pevný plech. Rumplu jsem držela opřenou o stěnu nádoby a jednotlivé kousky prádla část po části seshora dolů a zpátky o vlnitý plech dřela a dřela. Pak se prádlo hodilo do další nádoby, kde se několikrát máchalo do doby, než byla voda úplně čistá a bez mýdlových bublin. Poté teprve bylo vypráno. Ještě vykroutit prádlo v rukách a pověsit. Upřímně, dřina, kterou dnešní generace už nezná. Klamerkami (v Čechách se říká - kolíčky na prádlo) jsme věšely povlečení a oblečení na dlouhé natažené šňůry.
valcha
Proto v době, kdy jsem se vdala a měla možnost si pořídit automatickou pračku Tatramat, neváhala jsem ani vteřinu. Narazila jsem ale na manžela. Byl vychováván rodiči, kteří byli o dvě generace starší, matka ho měla velmi pozdě. Doma neprala sice na valše, ale v pračce, kde jste museli prádlo dát ve chvíli, až se ohřála voda, pak prádlo v ní obrovskou vařečkou (u nás na Moravě se říkalo vařecha) občas promíchat. V další fázi vodu z pračky vypustit, napustit čistou a tak dokola do doby, než se prádlo zdálo být čisté. Proces, který byl starý a manžel žil v domnění, že se takto prát prostě dá a budu takto prát i já, moderní mladá novomanželka.
To ale narazil. Jasně jsem mu řekla, že NE. Chci Tatramatku a hotovo. A manžel tehdy poprvé vyvolal hádku rozměrů, kdy jsme se málem rozvedli. Odjel starou Škodovkou 120 pryč, nebyl celý den doma. Večer přijel, v jedné ruce obrovskou kytku, v druhé ruce lahev vína a uznal, že chce mít doma spokojenou ženu, která se nebude dřít a bude mít čas i na něj. A tak jsme jeli pro Tatramatku a s radostí ji nacpali do malinkého prostoru v umakartové koupelně. Vrchní plnění, skákání po podlaze a občas rozbité okolní dlaždice nám nevadily. Vše se opravovalo za pochodu. Pračka totiž splnila svůj úkol. Prala sama a já měla čas nejen na manžela, ale i na děti. Manžel nakonec uznal, že jsem měla nejen pravdu, ale viděl, že doba je modernější a čas nezastaví. A rád přehodnotil zastaralé názory a myšlení.
(V době, kdy se začaly vyrábět automatické pračky , toužil po ní snad každý. Automatka doma nesměla chybět. A u nás v Čechách stará dobrá známá Tatramatka. Hopsající spotřebič, který cestoval po celé koupelně a kolikrát se ani nestyděl bourat koupelnové zařízení). Automatická pračka je v dnešní moderní době nedílnou součástí každé domácnosti. Nebo alespoň většiny.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Valcha_(n%C3%A1stroj)
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/287229-tohle-jsme-meli-vsichni-doma-pamatujete-treba-na-sifon-nebo-remosku
