Článek
Svatební cesta? No přece poprvé k moři. A rovnou do nádherně voňavého Řecka. Moc jsme se s manželem tehdy těšili. A děti také. Nikdy jsme u moře totiž nebyli, takže jsme si ani nedovedli představit, jaké to tam je, a byli jsme zvědaví nejvíc na to, jestli je moře opravdu slané. A bylo. A hodně. A nastala ta pravá stresová příprava. Sehnat opalovací krém nejvyšší ochrany proti UV záření, plavky, nejlépe troje, dětem nafukovací velrybu, ploutve, šnorchly, však to všichni znáte, kdo jste k moři někdy letěli.
Zařídit veškeré formality, pasy, koupit nějakej ten kufr, nacpat všechno potřebné i nepotřebné do tašek a jede se na letiště. Přežili jsme to úmorné čekání, vydrželi blbnutí dětí, jejich věčnou a nekonečnou otázku jak ve Shrekovi „už tam budeme?“ a letadlo konečně přistálo ve vysněné destinaci. Pak nás čekala hodinová jízda autobusem na určené místo, ale to už jsme všichni byli tak vyčerpaní a unavení, že jsme se jen kochali vůní Řecka, v dáli viděli blížící se mořské pláže, olivovníky, slyšeli cizí řeč, která lahodila našim uším a moc jsme se těšili, až dorazíme na místo a první kroky nás povedou hned k moři, abychom ochutnali mořskou vodu a zjistili, jestli je opravdu slaná a jestli ve skutečnosti opravdu existuje příliv a odliv a zda existují opravdové mořské vlny.
Je až dětinské takto se těšit na první dovolenou u moře, ale těšili jsme se všichni jako malé děti. Vždyť je to to nejkrásnější být malým dítětem a vnímat vše okolo až do morku kosti naprosto přirozeně bez komplikací a starostí dospělého světa.
Uběhly asi dva dny, užívali jsme si každý okamžik, ráno snídaně, venku slunce a horko, dopoledne u moře, koupání v moři, děti se vyblbly až až, šnorchnovaly, hledaly mušle, našli pod kamenem kraba, chytaly malé rybičky a stavěly jim malinká jezírka a pak zase pouštěly na svobodu. Pak jsme šli všichni na hotel, něco jsme pojedli a popili, žízeň byla veliká, do pozdního odpoledne jsme odpočívali a zase šli k moři. K večeru už jen romantické procházky, vnímali jsme okolní kolorit, kdy se všude ozývala řecká hudba, která nás jemně ponoukala k vlnitým pohybům boků a nakonec až k tanci s místními obyvateli, kteří byli nesmírně milí a pohostinní.
A nadešel den D. Čekal nás výlet k vodopádu. Všichni místní obyvatelé vyprávěli, že ho musíme vidět, že budeme naprosto nadšení tou přírodní krásou. A že je to asi dvě hodiny cesty mezi olivovníky a citronovníky. A tak jsme vyrazili na romantickou výpravu. Nevzali jsme si s sebou žádné jídlo a pití jen málo, mysleli jsme si totiž bláhově, že ty dvě hodiny utečou cobydup a budeme u cíle. Ovšem to jsme se docela přepočítali. Nedomysleli jsme, že nejsme v Čechách, kde je v létě vedro, které se dá i přežít. A už v polovině cesty, kdy jsme viděli vpravo a vlevo jen olivovníky a citronovníky a žádnou civilizaci, jsme trpěli hladem a žízní. Pořád a pořád jsem se ptala manžela „už tam budem?“, „kdy tam budem?“ a spoléhala jsem na to, že ví všechno jako dokonalý chlap. Nevěděl. A najednou jsem v dálce zahlédla na betonové cestě, která se před námi objevila potůček. Takový malý, bezvýznamný potůček vody. Bylo to trochu do kopce a potůček stékal pomalu k nám. Já radostí jásala, že konečně vidíme začínající (nebo spíše končící) vodopád, že je to prostě vodopád a hotovo. Ne, neblouznila jsem. Radovala jsem se jako malá holka. Vrhla jsem se rychlostí metelsku blesku k tomu potůčku a oběma rukama se čachtala a osvěžovala tou tekoucí vodou. Když jsem byla dostatečně osvěžena, tak jsme pokračovali kousíček dále do kopce a přišli jsme k místní taverně, která byla ukrytá mezi olivovníky. A krve by se ve mně nedořezal. Ta voda, ten potůček, kterým jsem byla tak nadšená , nebyl totiž vodopád, ale vytékající splašková voda z taverny. Šoking! Všichni kolem se mi smáli, já se ani nestyděla, jen jsem si připadala jako totální nemehlo a ťululum, že jsem se nechala tak obalamutit řeckou kouzelnou atmosférou.
A to jsem ještě netušila, že nás čeká konečná fáze našeho výletu k vodopádu, kdy jsme šli mezi skalami a po té vyčerpávající cestě ve vedru, hladoví a žízniví jsme škobrtali na kamenech mezi skalami, až konečně CÍL! Hle. Opěvovaný vodopád před námi skrytý v šedých skalách. A to už jsem vyprskla smíchy a únavou. Ono se před námi objevilo něco, čemu se říká po česku čůrek. Čůrek vody. Ze skály tekl „vodopád“ asi takový - že jste museli napnout veškeré smysly, uši, oči, abyste ho slyšeli a zahlédli. A místní obyvatelé nás uklidňovali a nabízeli pití a jídlo, a vysvětlovali, že prý zrovna vodopád není nic moc, že je málo vody a že málo pršelo.
Takže lidičky moji zlatí, dovolená u moře byla nádherná a tento úsměvný zážitek mi zůstane do konce mého života. Osvěžení nádherným vodopádem ze splašků. A víte, že mne to tenkrát opravdu osvěžilo a byla jsem v tu chvíli štěstím bez sebe, že nepadnu vedrem? Vždyť život je tak krásně nepředvídatelný. A o tom to je.
