Článek
Ahoj, jsem Iva a s novým rokem jsem si dala jedno předsevzetí… najít podobné smolaře jako jsem já sama. Pokud se nepovede, chtěla bych tento svůj stav alespoň zúročit formou příběhu pro pobavení svého okolí a třeba i poučením. Takovou přidanou hodnotu ale asi předám opravdu málokdy.
Na rozjezd jsem chtěla přidat něco trochu hloupého ze začátku své pracovní kariéry. Věřím, že pozicí asistenta jsme si mnozí (ať už brigádně, tak full-time) prošli. A že začátky byly spojené s nejistotou, nevědomostí a obavou se ptát. A protože tento „blogovací formát“ spustil vyhledavač seznam.cz, chtěla bych se s jedním příběhem o vyhledávání také podělit.
První den v kanclu je pain, ale vždy může být hůř…
Seznamování, zaučení, BOZP a úkol… naprosto jednoduchý. Cítila jsem se naspeedovaná a připravena udělat vše na 110 %. Agenda tohoto tasku ale trochu zklamala má očekávání. „Projdi tyto složky a vytiskni reporty z toho a onoho dne pro všechny účastníky zítřejší prezentace.“, zaznělo z úst mého šéfa, který se tvářil jako kdyby mi právě uložil challenge na úrovni proklestění se džunglí. Holt ne každý den je posvícení, zítřek bude zajímavější. S touto myšlenkou jsem se pustila do tisku.
Naše tiskárna v kanclu už toho zažila hodně, ale její vytíženost se tímto faktem nikterak neomezovala. Spíš naopak. Díky očekávání blízkého skonu jsem už první den zaznamenala návštěvy i z jiných oddělení a pater naší firmy. Působilo to trochu jako boj brouka s mravenci, kterých se na něj lepí čím dál tím více, než ho skutečně přemůžou. Na druhou stranu, tato aktivita byla podporovaná i námi, neboť jsme se těšili na rychlejší a efektivnější multifunkční tiskárnu, která by zvládla kvalitně tisknout grafické podklady pro každodenní prezentace během minutky.
S touto interní soutěží (která by šla bez nadsázky nazvat „kdo ji dokope, ať už máme klid”) jsem bohužel obeznámená nebyla a tak jsem si hned první den užila stresové chvilky během plnění „své tiskařské mise“. Inu, aniž bych to plánovala, stala jsem se vítězkou. Přibližně u druhé várky vyjíždějících papírů začala barva pomalu blednout. Díky neznalosti a studu zeptat se na náhradní tonery jsem toto blednutí začala následovat barvou svého obličeje a začala se modlit, ať mi barva ještě chvilku vydrží.
Dramatické dostihy docházející barvy a mých zbývajících souborů eskalovaly přítomností odéru spálené hmoty, který naplňoval nejbližší okolí naší stařičké tiskárny. Začala jsem okamžitě hledat na internetu, co se může dít. „Inkoustové kazety s tiskovou hlavou, které se mohou spálit“, čtu si polohlasně nalezené výsledky. Listuji danou stránkou plnou informací a kromě tipů na výměnu se děsím nad scénáři obsahující slova jako „výměna, která se již nevyplatí“ nebo „nemožnost reklamace“.
V tu chvíli se vytiskne poslední stránka mého souboru. Poslední dva odstavce už bohužel nejsou viditelné vůbec. „Super, mohu si jít balit kufry“, říkám si v podvědomí. Tiskárna zasmrádlá spálenou tryskou (jak jsem se z článku během svého úsilí vyhledat „co s tím“ dozvěděla) a podklady nevytisknuté. Není jiné cesty. Jdu se udat.
Procházím officem. Ždímám v ruce to, co se mi povedlo natisknout a sumíruji si, jak podat, že jsem rozbila tiskárnu pro naše oddělení a že nemám úkol hotový. Ani nevím, co můj tehdy 18-ti letý mozek trápilo více.
Vždy usměvavý šéf vidí mou bledost a ustaraně se ptá, co se stalo. Popisuji mu svůj příběh a nechápavě sleduji pomalu nabíhající úsměv na jeho tváři.
„Takže je po ní?“, ptá se s úsměvem.
„Asi ano, našla jsem si k tomu informace na webu a bude to asi neekonomické vyměňovat.“, uzavírám příběh s utrápeným výrazem.
„Tak konečně! Gratuluji.“, podává mi ruku šéf a směje se.
Koukám na nataženou ruku a absolutně nechápu, co je skvělého na tom, že jsem fakticky zničila majetek společnosti, ve které nejsem ještě ani jeden celý den.
„Doufám, že jste už taky objevila, kde koupit novou. Už na ní nějaký pátek čekáme, ale až vám se podařilo ji poslat k šípku. Tak jakou si teď koupíme, když jste teď tou odbornicí?“, vysvětluje mi s nabíhajícím záchvatem smíchu šéf a přidává behind story o interní soutěži, kterou si na oddělení vyhlásili.
Cítila jsem se tenkrát hrozně pitomě, že jsem se nezeptala dříve a nechala to dojít až tak daleko. Ale vlastně trochu šťastná, že se nic vážného nestalo. Naopak, zapsala jsem se jako odbornice na tisk a nové komponenty v kanceláři. Měli jste někdo takový první den v práci?
