Článek
Česká národní banka po čtyřech letech zvýšila základní úrokovou sazbu. Okamžitě se ozvaly hlasy politiků i developerů, že to zkomplikuje lidem cestu k vlastnímu bydlení. Já si myslím pravý opak. Zvýšení sazeb je správný krok.
Důvod je jednoduchý. Ceny nemovitostí v České republice se utrhly z řetězu. Vlastní bydlení se pro mnoho mladých rodin stalo nedostupným. Byt už dávno neslouží jen k bydlení. Stal se investičním produktem, na kterém se vydělávají peníze.
Když ceny nemovitostí rostou rychleji než mzdy, není něco v pořádku. Když si běžně pracující člověk nemůže dovolit byt ani po letech spoření, není něco v pořádku. A když někdo vlastní několik bytů jen proto, aby na nich vydělával, zatímco jiní nemají kde bydlet, je na místě otázka, zda jsou pravidla nastavena správně.
Zvýšení sazeb samo o sobě ceny bytů pravděpodobně nesrazí. Může ale alespoň částečně omezit další růst cen a ochladit investiční horečku, která na trhu s nemovitostmi panuje.
Pokud to však politici myslí s řešením bytové otázky vážně, nestačí mluvit o levnějších hypotékách. Levnější hypotéky totiž ve skutečnosti často vedou jen k tomu, že ceny nemovitostí rostou ještě rychleji.
Je potřeba zaměřit se na skutečnou příčinu problému. Tou podle mého názoru není nedostatek bytů, ale skutečnost, že z bydlení se stal výnosný investiční nástroj.
Často slýcháme, že řešením je masivní výstavba nových bytů. Nejsem přesvědčena, že právě tudy vede cesta. Nové byty totiž samy o sobě nezaručí dostupnější bydlení, pokud budou i nadále ve velkém nakupovány investory jako bezpečné uložení kapitálu. Další výstavba bez změny pravidel může ve výsledku přinášet zisky především developerům, zatímco ceny bydlení zůstávají pro běžné lidi nedostupné. Pokud neomezíme spekulativní nákupy a držení nemovitostí za účelem investice, budeme podle mého názoru řešit stále jen důsledky, nikoli skutečnou příčinu problému.
Stát by měl otevřít debatu o výrazně vyšším zdanění druhých, třetích a dalších bytů držených jako investice. Měl by se zabývat také omezením krátkodobých pronájmů typu Airbnb v místech, kde vytlačují běžné bydlení. Za úvahu stojí i regulace nájemného tak, aby se z bydlení nestával stále výnosnější investiční produkt. A měl by hledat cesty, jak omezit spekulativní držení nemovitostí, které neslouží k bydlení, ale pouze k ukládání kapitálu.
Nelze opomenout ani systém příspěvků na bydlení. Ten sice pomáhá lidem v obtížné situaci, ale současně podle mého názoru přispěl k růstu nájmů a cen bydlení. Pokud stát dlouhodobě doplácí vysoké nájmy z veřejných peněz, část těchto prostředků ve výsledku končí u vlastníků nemovitostí. Jinými slovy, na vysoké výnosy investorů nepřímo přispíváme všichni daňoví poplatníci.
Za správný proto považuji i současný tlak státu na omezení zneužívání dávek na bydlení. Dlouhé roky jsme byli svědky situací, kdy se nájmy v některých případech zvyšovaly s vědomím, že významnou část nákladů nakonec pokryje stát . Ve výsledku tak veřejné rozpočty financovaly nejen sociální pomoc, ale nepřímo i růst nájmů a výnosů z investičních nemovitostí. Je správné, aby podpora směřovala především k lidem, kteří ji skutečně potřebují, a aby se z ní nestával nástroj, který přispívá k dalšímu růstu cen bydlení.
Dokud bude výhodnější koupit byt jako investici než ho využívat k bydlení, budou ceny růst. A dokud budou politici chránit zájmy investorů více než zájmy lidí, kteří si chtějí pořídit vlastní domov, bude se situace dál zhoršovat.
Zvýšení sazeb ČNB proto považuji za správný krok. Není to řešení problému, ale alespoň signál, že nekonečný růst cen nemovitostí není něco, co bychom měli považovat za normální nebo dokonce žádoucí.
Bydlení by mělo být především domovem. Teprve potom investicí.
