Článek
Dotace pro střední třídu zmizely, zrušily se bonusy za děti i zvýhodnění slabších regionů, ale majetnější lidé mohou využít bezúročné půjčky, jejichž úroky za ně zaplatí stát.
Ještě nedávno mohl majitel staršího domu získat na jeho renovaci statisíce korun přímo od státu. Rodiny s dětmi dostávaly navíc desetitisíce za každé dítě a lidé v některých znevýhodněných regionech ještě další bonus. Od roku 2026 je všechno jinak. Pro běžnou domácnost se dotační program změnil především v program úvěrový.
A právě tady se nabízí otázka: je nový systém opravdu sociálně spravedlivější, nebo hlavně výhodnější pro ty, kteří už majetek a dostatečnou bonitu mají?
Ještě loni dotace. Dnes půjčka
V roce 2025 byla pravidla programu Oprav dům po babičce poměrně štědrá. Na komplexní zateplení bylo možné získat až milion korun a další podporu na fotovoltaiku, zdroj tepla či další opatření.
Rodiny navíc dostávaly 50 000 korun za každé nezaopatřené dítě.
Program obsahoval také kombinační bonusy, bonus za environmentálně šetrné řešení a 5% bonus pro žadatele ze znevýhodněných regionů.
Nová etapa programu od roku 2026 postavila systém na jiném principu.
Stát sice nadále poskytuje přímé dotace zranitelným a nízkopříjmovým domácnostem prostřednictvím NZÚ Light, ale pro běžné domácnosti je hlavní formou podpory bezúročný úvěr.
To je zásadní rozdíl.
Člověk už nedostane stovky tisíc korun, které nemusí vracet. Dostane možnost si peníze půjčit.
Rodinný bonus 50 tisíc za dítě? Pryč
Ještě v roce 2025 znamenaly dvě děti v rodině bonus 100 000 korun, tři děti 150 000 korun.
V novém systému pro běžné domácnosti už někdejší rodinný bonus 50 000 korun za každé dítě není součástí podpory.
A právě toto je jedna z nejhůře vysvětlitelných změn.
Rodina, která vychovává dvě nebo tři děti, má zpravidla vyšší výdaje než bezdětná domácnost. Přesto byl právě bonus za děti odstraněn.
Pryč je i zvýhodnění některých chudších regionů
Stejně zajímavá je další změna, o které se mluví podstatně méně.
V předchozí podobě programu získávali žadatelé ze znevýhodněných regionů bonus 5 % z celkové výše dotace.
Smysl byl pochopitelný. Cena nových oken, zateplení nebo tepelného čerpadla je totiž prakticky stejná v bohatém městě jako v hospodářsky slabším regionu. Příjmy domácností však stejné rozhodně být nemusejí.
Nová úvěrová podpora už toto obecné 5% regionální zvýhodnění neobsahuje. Z hlediska základní výše podpory tak mohou mít majitel starého domu v ekonomicky slabém regionu i majitel domu v jednom z nejbohatších regionů republiky stejné podmínky.
Je tedy možné, že člověk žijící v oblasti s nižšími mzdami, horší pracovní dostupností a nižší kupní silou bude na stejnou rekonstrukci splácet prakticky stejnou jistinu jako domácnost v ekonomicky výrazně silnější oblasti.
A opět se nabízí otázka, zda je právě toto sociálně spravedlivé.
Starý dům ve strukturálně postiženém regionu nepotřebuje levnější izolaci než dům poblíž Prahy. Materiál i řemeslníci mohou stát podobně. Rozdíl je především v tom, kolik peněz zbude domácnosti každý měsíc po zaplacení běžných životních nákladů.
Dřívější systém tuto skutečnost alespoň částečně uznával.
Nový ji u běžné podpory do značné míry ignoruje.
Stát vám úroky odpustí. Jenže peníze nedává vám
Pojem „bezúročný úvěr“ zní na první pohled skvěle.
A bezpochyby může být pro řadu lidí velmi výhodný.
Na dílčí renovaci rodinného domu může jít až o 750 000 korun, na komplexní renovaci až o 2 miliony korun.
Jenže princip financování stojí za pozornost.
Úvěr neposkytuje stát. Poskytuje ho banka nebo stavební spořitelna. Stát prostřednictvím veřejných prostředků hradí úroky a příslušné podporované náklady tak, aby domácnost splácela jen jistinu.
Jinými slovy:
majitel domu splácí půjčené peníze a stát zaplatí náklady zvýhodnění úvěru.
Pro bankovní sektor je to jistě zajímavý model. Banka získá klienta a podporovanou část nákladů financování nese stát.
A kdo rozhodne, jestli na státem podporovanou pomoc vůbec dosáhnete? Banka
Tady vzniká další zásadní problém.
Schválený projekt ještě automaticky neznamená, že člověk úvěr opravdu dostane.
Úvěr totiž poskytuje finanční instituce a ta musí posoudit, zda je klient schopný půjčku splácet.
A právě zde se ukazuje paradox nového systému.
Člověk, který má vysoký příjem, rezervy a další majetek, bývá pro banku dobrým klientem.
Člověk, který má starý energeticky náročný dům, nemá několik set tisíc korun naspořeno a jeho rodinný rozpočet je napjatý, může být právě tím, kdo bude mít s financováním největší problém.
Přitom právě on často potřebuje pomoc s rekonstrukcí nejvíce.
Ano, pro skutečně nízkopříjmové a zranitelné domácnosti zůstává dotační NZÚ Light.
Mezi nimi a bohatými domácnostmi však existuje obrovská skupina lidí, kteří nejsou dost chudí na zvláštní sociální podporu, ale rozhodně nejsou ani bohatí.
A právě ti mají nově především možnost zadlužit se.
Ještě podivnější je změna pravidel kolem počtu nemovitostí
Tady je změna proti minulosti opravdu zajímavá.
V nové úvěrové podpoře platí omezení maximálně dvou nemovitostí určených k bydlení jen u komplexních opatření spojených s možností splatnosti až 25 let. U standardní podpory tak nejde o univerzální pravidlo pro všechny žadatele.
To znamená, že samotné vlastnictví několika dalších nemovitostí nemusí člověka z běžného zvýhodněného financování automaticky vyřadit.
A právě zde vzniká zajímavý kontrast.
Rodině se zrušil bonus 50 000 korun za dítě.
Obyvatelům znevýhodněných regionů zmizel pětiprocentní regionální bonus.
Ale samotné vlastnictví dalšího majetku nemusí být u běžného úvěru překážkou.
Kdo na změně vydělá nejvíce?
Ministerstvo může oprávněně namítnout, že veřejné peníze nejsou neomezené a že bezúročná půjčka umožní se stejným balíkem peněz podpořit větší množství renovací.
To je legitimní argument.
Stejně legitimní je ale otázka, komu nový systém pomáhá nejvíc.
Původní dotace snižovala cenu rekonstrukce přímo majiteli domu.
Nový systém mu především zlevňuje dluh.
Rozdíl není slovíčkaření.
Rodina, která měla získat například několik set tisíc korun dotace, bonusy za děti a případně další zvýhodnění podle regionu, mohla podstatnou část rekonstrukce zaplatit z veřejné podpory.
Nyní může místo toho získat půjčku, jejíž jistinu musí splatit celou.
Čím vyšší příjem a lepší bonita člověka, tím menší problém pro něj úvěr představuje.
Proto lze oprávněně diskutovat o tom, zda nový systém relativně nezvýhodňuje právě majetnější a úvěruschopnější domácnosti.
A banky? Ty ze systému rozhodně nevypadly
Na celé změně je zvláštní ještě jedna věc.
Když stát řekne, že už nemůže běžným domácnostem rozdávat tak vysoké dotace, lze tomu rozumět.
Jenže veřejné peníze ze systému nezmizely.
Pouze změnily cestu.
Stát nyní podporuje financování tak, aby domácnost dostala úvěr s nulovým úrokem a bez podporovaných poplatků.
Takže zatímco občan už nedostává klasickou dotaci na samotnou rekonstrukci, stát stále vydává veřejné prostředky – tentokrát na zajištění bezúročného financování prostřednictvím finančních institucí.
Je fér se ptát, zda je právě toto nejlepší způsob využití veřejných peněz.
Mezi „chudými“ a „bohatými“ totiž žijí miliony normálních lidí
Největší slabinu nového systému vidím právě v lidech uprostřed.
Nejsou příjemci sociálních dávek. Mají zaměstnání. Celý život pracují. Koupili nebo zdědili starší dům, který potřebuje novou střechu, okna, zateplení a topení.
Na účtu ale nemají milion.
Právě pro takové rodiny byla vysoká přímá dotace obrovskou pomocí.
Navíc se dřívější systém alespoň částečně snažil zohlednit, že rodina se třemi dětmi není ve stejné situaci jako bezdětná domácnost a že rodina v hospodářsky slabém regionu nemusí mít stejnou finanční sílu jako domácnost v bohaté oblasti.
Tyto rozdíly se nyní u běžné úvěrové podpory výrazně stírají.
Nový vzkaz státu tak může znít přibližně takto:
Peníze na rekonstrukci vám už v takové míře nedáme. Bonus za děti jsme zrušili. Zvýhodnění slabších regionů jsme zrušili. Ale pomůžeme vám půjčit si.
A jestli skutečně můžete půjčku splácet?
To bude záležet také na finanční instituci.
Možná je nový systém finančně udržitelnější. Možná umožní podpořit více rekonstrukcí.
Ale nazývat jej automaticky spravedlivějším by bylo velmi odvážné.
Protože jestliže z programu zmizí přímé dotace pro běžné domácnosti, bonusy za děti i zvýhodnění některých slabších regionů, zatímco lidé v ekonomicky silných oblastech mohou využívat stejné základní bezúročné financování, je zcela namístě položit jednoduchou otázku:
Komu má vlastně nový program pomáhat především – obyčejným rodinám se starými domy, nebo těm, kteří mají dostatečný příjem a majetek na to, aby byli pro banku dobrými klienty?
