Článek
Tříletá Viktorka je mrtvá. Zabil ji vlastní otec. Jenže Viktorka se k němu nedostala sama. Předal mu ji stát, přestože kolem toho člověka blikalo jedno varování za druhým. Soud věděl o paranoidní schizofrenii, dlouholeté závislosti na drogách, relapsech, omezené svéprávnosti i násilné minulosti. Přesto dostal malé dítě.
Pěstounka nevarovala až zpětně. Upozorňovala OSPOD, že má o Viktorku strach, popisovala problémy biologických rodičů a prosila, aby se alespoň prověřila možnost péče dědečka. Podle jejího svědectví dostala odpověď: „Vy nám nebudete diktovat, co máme dělat. My tohle dělat nebudeme.“ Tohle je podle mě arogance státu v nejčistší podobě. Člověk, který dítě zná a má o něj strach, něco říká, ale úřad už přece ví všechno nejlépe.
Nevěděl.
O několik měsíců později byla Viktorka mrtvá.
Ještě odpornější je číst, jak otec po její smrti mluvil. Tvrdil, že Viktorka chtěla, aby ji zabil. Tříleté dítě prý chtělo zemřít. A pak měl říct: „Nikdy bych nevěřil, co vydrží malý dítě.“ Člověku se z takové věty zvedá žaludek.
A teď absurdita celé kauzy. Když se rozhodovalo, jestli mu dítě svěřit, jeho psychická nemoc, drogy a násilná minulost nestačily k tomu, aby ho někdo zastavil. Hrozivé je, že se na svůj čin předem připravoval. Když dítě zabil, právě psychická nemoc a drogy mohou být důvodem, proč není stíhán za vraždu, ale za opilství.
Když šlo o život dítěte, riziko bylo přijatelné. Když jde o odpovědnost dospělého, je najednou zásadní.
Tak kdo zabil malou Viktorku? Ano, její otec. Ale stát mu ji vydal navzdory varováním. A jestli se teď všichni spokojí s tím, že to byla tragická souhra okolností, pak se nezmění vůbec nic.
Tohle nebyla jen tragédie. Tohle bylo selhání. Selhání lidí, kteří měli dítě chránit a místo toho byli přesvědčeni, že vědí nejlépe.
Jenže neriskovali svůj život. Riskovali život malé Viktorky. Holčička trpěla a přišla o svůj život.
To co se stalo, nám nesmí být jedno.
