Článek
Ministr práce Aleš Juchelka v únoru 2026 reformu veřejně obhajuje. Vyšší podpora má lidem poskytnout jistotu. Má zabránit tomu, aby po ztrátě zaměstnání spadli do chudoby. Má jim dát čas najít práci, která odpovídá jejich kvalifikaci. Má pomoci zejména starším uchazečům, kteří hledají nové místo obtížněji.
A konec srpna 2026? Stejné ministerstvo plánuje podporu zase snížit. Člověk se skoro musí zeptat: věděl vůbec stát před půl rokem, proč tu reformu zavádí?
V únoru to byla „vyšší a spravedlivější podpora“
Od 1. ledna 2026 začala platit zásadní změna. V prvních měsících nezaměstnanosti se podpora zvýšila z 65 na 80 procent předchozího čistého výdělku. Maximální částka se zvýšila na 80 procent průměrné mzdy.
Ministerstvo tehdy změnu popisovalo velmi sebevědomě. Vyšší podpora měla lidem umožnit, aby si nehledali první práci, která se namane, jen proto, že jim ze dne na den dramaticky propadl příjem.
To dávalo smysl.
Člověk, který dvacet, třicet nebo čtyřicet let pracoval, odváděl daně a pojistné a najednou o práci přišel, přece není sociální případ ani příživník. Je to člověk, který si po desetiletích práce potřebuje najít další zaměstnání. A u lidí kolem šedesátky může takové hledání trvat výrazně déle než u třicátníka. I proto stát zvýhodnil starší uchazeče a lidem nad 57 let ponechal podpůrčí dobu až 11 měsíců.
Ministerstvo samo v únoru vysvětlovalo, že vnímání starších lidí na trhu práce se mění a že s rostoucím důchodovým věkem potřebují větší ochranu. Výborně. Jenže o několik měsíců později už slyšíme něco úplně jiného.
Najednou je vyšší podpora „nelogická“
Premiér Andrej Babiš na konci července prohlásil, že podpory „nelogicky vzrostly“ a že je potom výhodné nepracovat.
A ministerstvo práce nyní plánuje od ledna 2027 návrat zpět. První sazba by měla klesnout z dnešních 80 procent na 65 procent. Ještě výrazněji má klesnout maximální možná podpora – z 80 procent průměrné mzdy na pouhých 60 procent. Stát si od toho slibuje úsporu přibližně 4,5 miliardy korun.
To je opravdu pozoruhodná rychlost obratu. Ještě v únoru byla vyšší podpora prostředkem proti chudobě a nástrojem, který má lidem umožnit najít kvalifikovanější práci. V létě je z ní téměř pobídka k zahálce. Co se za těch několik měsíců tak dramaticky změnilo?
Nejhorší není ani těch 65 procent. Nejhorší je naprostá nepředvídatelnost
Sociální systém nemůže fungovat způsobem, že občan v lednu dostane nějaká pravidla, v únoru mu stát vysvětlí, proč jsou správná, a v srpnu se dozví, že od příštího ledna možná budou zase jiná.
Lidé podle těchto pravidel plánují život.
Rozhodují se, zda ještě zůstanou v zaměstnání.
Zda odejdou ze zdravotně nebo psychicky vyčerpávající práce.
Zda si mohou dovolit několik měsíců hledat jiné místo.
Zda mají finanční rezervu.
Zda překlenou rok nebo dva před důchodem.
A právě člověk kolem šedesáti let už obvykle nemá stejnou možnost začínat znovu jako pětadvacetiletý absolvent.
Řekněme, že někdo pracoval čtyřicet let. Čtyřicet let odváděl zdravotní a sociální pojištění, daň z příjmu a další odvody. Pak ve věku 59 nebo 60 let o práci přijde. Nebo už svou profesi fyzicky či psychicky nezvládá a chce ji změnit. Takový člověk slyšel ještě letos od státu: nebojte se změny, v prvních měsících dostanete vyšší podporu a budete mít čas najít odpovídající zaměstnání.
A teď mu tentýž stát vzkazuje: vlastně jsme si to rozmysleli.
Lidem před důchodem to může ublížit nejvíc
Na papíře se dobře říká, že „kdo chce, práci si najde“. Realita pracovního trhu pro člověka kolem šedesáti ale může být úplně jiná. Ano, zaměstnavatelé mají málo lidí. To ale automaticky neznamená, že chtějí přijímat šedesátileté uchazeče do všech profesí.
Člověk může mít desítky let zkušeností, vysokou kvalifikaci a výborné pracovní výsledky – a přesto zjistí, že zaměstnavatel dá přednost někomu o dvacet let mladšímu.
Navíc starší člověk často hledá práci po třiceti letech u jednoho zaměstnavatele. Nemá zkušenost s pracovním trhem, výběrovými řízeními ani změnou oboru.
Právě proto původní reforma dávala vyšší podporu v prvních třech měsících lidem nad 52 let. Nebylo to žádné rozhazování peněz. Bylo to uznání reality.
A teď jeden paradox
Stát chce šetřit na člověku, který celý život pracoval a jehož podpora se vypočítává z jeho skutečné předchozí mzdy.
Současně ale systém zná i podporu lidí, u nichž nelze předchozí výdělek stanovit a kteří splnili podmínku například prostřednictvím náhradní doby zaměstnání.
U nich se podpora nepočítá z toho, co skutečně vydělávali. Počítá se z průměrné mzdy v národním hospodářství. Od roku 2026 činí v první fázi u této skupiny 40 procent průměrné mzdy.
Ministerstvo samo při zavádění reformy uvádělo, že například lidé vracející se po dlouhé rodičovské mohou v prvních měsících dostávat přibližně 19 tisíc korun.
Neříkám, že rodiče po rodičovské nemají dostat pomoc. Mají. Stejně tak ji mají dostat lidé, kteří dlouhodobě pečovali o závislou osobu.
Ale pak mi někdo musí vysvětlit logiku systému, ve kterém stát začne šetřit právě na člověku, který desítky let pracoval a odváděl do systému vysoké částky. Proč má být právě jeho podpora označována za příliš štědrou?
Podpora v nezaměstnanosti není sociální almužna
Tohle se v celé debatě podivně ztrácí.
Podpora v nezaměstnanosti není odměna za to, že člověk nepracuje. Je součástí systému sociální ochrany lidí, kteří předtím pracovali a byli účastni důchodového pojištění. Není normální zacházet s každým nezaměstnaným jako s člověkem, který hledá způsob, jak se práci vyhnout.
Většina lidí kolem padesáti nebo šedesáti let opravdu netouží zahodit profesní život a několik měsíců se „výhodně“ povalovat za částku nižší, než byla jejich mzda.
Chtějí jistotu. A chtějí vědět, jaká pravidla budou platit.
Jednou 65, potom 80 a za rok zase 65?
Od občanů stát vyžaduje odpovědnost.
Máme si tvořit rezervy.
Máme si plánovat důchod.
Máme být flexibilní.
Máme se nebát změnit práci.
Máme se rekvalifikovat.
Máme pracovat déle, protože se zvyšuje důchodový věk.
Dobře. Pak by ale možná mohl být odpovědný také stát.
Není možné každých několik měsíců překreslit pravidla a očekávat, že se podle nich lidé nějak zařídí.
Ještě absurdněji působí fakt, že proti plánovanému návratu ke starému systému se podle aktuálních informací nestaví jen odbory.
Výhrady mají také zaměstnavatelé a odborníci. Tedy právě ti, kterým by údajně měla nižší podpora pomoci dostat více lidí na pracovní trh.
Stát potřebuje především důvěru
Čtyři a půl miliardy korun nejsou malá částka. Je legitimní hledat úspory. Je legitimní diskutovat o výši podpory. Je dokonce legitimní dojít po vyhodnocení dat k závěru, že reforma nefungovala.
Pak ale očekávám čísla.
Kolik lidí díky osmdesátiprocentní podpoře zůstalo nezaměstnaných déle?
O kolik se prodloužila průměrná doba evidence?
Kolik lidí odmítlo pracovní místo právě proto, že byla podpora příliš vysoká?
A jak se to liší podle věku?
Jestliže stát před několika měsíci tvrdil, že vyšší podpora povede k lepšímu fungování trhu práce, měl by dnes přesvědčivě vysvětlit, na základě jakých dat svůj názor změnil.
Nestačí říci, že vyšší podpora je „nelogická“. Lidé, kteří celý život pracovali, si zaslouží lepší argument.
A lidé kolem šedesátky si zaslouží především to, aby se pravidla jejich života neměnila každého půl roku podle toho, jak zrovna vychází státní rozpočet.
Protože sociální systém, kterému se nedá věřit ani rok dopředu, není jistota. Je to loterie.
