Článek
Asi jsem poslední, kdo se ještě nevyjádřil k rodině Koktových, a tak bych ráda přidala svůj pohled. Teď ale vážně.
I mně je líto malé holčičky, na kterou její otec před lety křičel velmi hrubým způsobem. Takové chování rozhodně není v pořádku. Na druhou stranu je potřeba vnímat i kontext – rozjívené děti, rozbitá skleněná nádoba, stres a obava, aby se nezranily o střepy. V takových vypjatých chvílích někdy člověku jednoduše „ujedou nervy“. Navíc se to stalo před lety a podle všeho jsou dnes děti v pořádku, spokojené a prospívají.
Znamená to snad, že jde o rodinu bez úrovně? Možná jejich vystupování nepůsobí uhlazeně, ale z dostupných informací rozhodně nelze usuzovat na týrání dětí. Troufám si to říct i na základě vlastní zkušenosti. Pracuji ve speciálním školství a spolupracuji s orgány sociálně-právní ochrany dětí. Setkala jsem se s desítkami případů, kdy děti zažily něco, co bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli – fyzické i psychické násilí, zneužívání, zanedbávání, život v otřesných podmínkách, strach a bezmoc.
Je až děsivé, co jsou někteří rodiče schopni svým dětem způsobit – a často se to děje dlouhodobě, skrytě, bez povšimnutí okolí. Právě tyto příběhy se na veřejnost většinou nedostanou. Lidé, kteří dětem skutečně ubližují, své chování skrývají, maskují a často i zastrašují.
Naopak v případě rodiny Koktových uniklo na veřejnost video z jedné konkrétní situace. Ano, je správné, že se zvedla vlna kritiky vůči hrubému a nevhodnému chování dospělého. Zároveň ale mám pocit, že se na celé kauze někteří lidé spíše přiživují a využívají ji k vlastní prezentaci. A není vyloučeno, že někteří z těch nejhlasitějších kritiků sami za zavřenými dveřmi občas selhávají – jen to na rozdíl od této rodiny nemají lehkomyslně zaznamenané na videu.
Byla bych ráda, kdybychom stejnou míru pozornosti a zájmu věnovali i dětem, které nejsou vidět. Těm, které nemají známé rodiče a které se možná právě teď trápí za zdmi vedlejšího bytu – bez pomoci, bez zastání a bez hlasu, který by se jich zastal.
