Článek
Já chodím každý den do práce a vracím se domů většinou až po páté, hodně unavená.
Manžel už do práce nechodí. Je na částečném invalidním důchodu. Má za sebou operaci prostaty a nepovedený zákrok kolene.
Ani dřív nebyl příliš aktivní, ale bylo to jiné. Po práci něco opravoval, chodil ven nebo se zastavil za známými.
Vím, že zdravotní potíže a odchod z práce mohou člověku změnit rytmus života. Najednou zmizí pracovní den, kolegové i věci, které dávaly času přirozenou strukturu.
Dlouho jsem si myslela, že je to jen přechodné období.
Že si časem najde nový režim, nové zájmy, něco, co jeho den zase trochu naplní.
Postupně mi ale dochází, že jídlo se pro něj stalo něčím víc než jen běžnou součástí dne. Je to jeho jistota. Něco, co dává dni pevné body.
Jenže pro druhého člověka ve vztahu to může znamenat i něco jiného – pocit, že vedle sebe máte někoho, jehož svět se zmenšil tak, že už se do něj skoro nevejdete.
Nepamatuji si, kdy mě naposledy sám od sebe obejmul nebo pohladil. Pochválí mě většinou jen za jídlo.
Ráno sedí u stolu a snídá. Je to jeho každodenní rituál.
Když mu něco nechutná, dokáže mu to zkazit náladu na celý den.
Někdy si uvědomím, že nejvíc slov, která si doma řekneme, se týká právě jídla.
„To kung-pao z Albertu je docela dobré.“
„Koupilas olej?“
„Proč jsi neřekla, že dochází mléko?“
„Co budeme mít k večeři?“
Dřív jsme si povídali o různých věcech. O práci, o plánech, o dětech, o tom, kam bychom mohli jet nebo co bychom chtěli udělat.
Dnes se naše rozhovory často vracejí ke stejnému tématu.
Když jsem doma, chodí se občas podívat do kuchyně, jestli tam nepřibylo něco nového. Pokud ne, je zklamaný.
Někdy jen otevře lednici a chvíli se dívá dovnitř, jako by přemýšlel, co by si ještě mohl dát.
Když jí, nikdo ho nesmí rušit. Často vstává od stolu a přidává si nebo jídlo něčím zpestřuje. Pokud něco doma dojde, neváhá vstát a zajít si to hned dokoupit. Do obchodu chodí rád.
Jeho nejčastějšími známými jsou dnes prodavačky z blízké Jednoty.
Minulý pátek jsem přišla z práce pozdě odpoledne. Byl to dlouhý den a doma se zase začalo mluvit o jídle.
V jednu chvíli jsem reagovala podrážděně. Řekla jsem, že se nechci pořád bavit jen o jídle. Že mám někdy pocit, jako by nic jiného neexistovalo.
Urazil se.
V sobotu ráno odešel na nákup. Když se vrátil s taškami, zeptala jsem se, jestli byl v obchodě.
Odpověděl jen:
„Dej mi pokoj.“
Když jsem se ptala, co se stalo, řekl uraženě:
„Nic. Když prý řeším jen jídlo.“
Od té doby si jídlo často připravuje sám. Vlastně jsem za to ráda.
Jenže kuchyň je pak plná nádobí a večer po práci ji většinou uklízím já.
Někdy u toho přemýšlím, jak nenápadně se může společný život změnit.
Možná je jídlo pro něj způsob, jak si udržet pocit jistoty v době, kdy se jeho život hodně proměnil. Něco stálého ve dni, který už nemá tolik jiných opěrných bodů.
Zároveň si ale někdy uvědomím ještě něco jiného.
Jak snadno se může stát, že dva lidé žijí ve stejném bytě, sdílejí stejnou kuchyň –
a přesto každý trochu jiný svět.
A někdy mě napadne, jestli se náš společný svět nezmenšil víc, než jsme si kdy dokázali představit.
Přemýšlím, co udělat. Nechat to tak? Odejít z práce a zůstat s ním doma? Odejít od něj?
Má někdo podobnou zkušenost s partnerem po odchodu z práce?
