Článek
Korespondenční volba ze zahraničí budí vášně. Některé vládní strany ji vidí jako svou prioritu, zatímco opozice mluví o konci demokracie a aktuálně ve Sněmovně využívá obstrukcí, aby jí zabránila. Ve volebních programech přitom měly korespondenční volbu obě koalice, SPOLU i Piráti a Starostové, které tento slib přenesly i do programového prohlášení vlády. Stejně tak ji v minulosti měly ve svém vládním prohlášení i obě vlády Andreje Babiše, tedy jak ta jednobarevná, tak i ta koaliční s ČSSD. Ještě před současným vyhrocením situace přitom dle dat z roku 2018 sebraných společností Median pro dnešní Institut H21 vyplývá, že by korespondenční volbu (nikoli jen tu ze zahraničí) uvítalo i nemálo voličů opozičních stran, tedy SPD (50,2 %) a ANO (45,3 %). Na první pohled se tak zdá, že by měla panovat relativní shoda na tom, že korespondenční volba je vhodným nástrojem k napravení stávající situace, kdy jsou čeští občané v zahraničí významně diskriminováni na možnosti volit. Proč je tedy situace tolik vyhrocená a jaké to může mít důsledky?
Nekonzistentnost pozic hlavních aktérů
O korespondenčním hlasování se mluví přinejmenším posledních dvacet let. Za tu dobu se názor na tuto problematiku vyvinul nejednomu poslanci. Dnes se přitom skloňují zejména výroky premiéra Petra Fialy (ODS), který v minulém volebním období z opoziční lavice vyjádřil klasický konzervativní názor, že „nové formy hlasování představují riziko“ přičemž s odkazem na dění v USA dodal, že „pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální i legitimní.“ Přitom v kontextu jiných způsobů hlasování explicitně zdůraznil zdrženlivý princip „dvakrát měř, jednou řež.“ Dnes naopak tvrdí, „že by lidé, kteří jsou občany České republiky a žijí v zahraničí, měli mít možnost volit tímto způsobem.“ Jedná se sice o zásadní změnu pozice, ale vzhledem k tomu, že byla představena ještě před volbami jakožto jeden z předvolebních slibů, není nikterak překvapivá.
Přesně v opačném gardu změnili své pozice poslanci hnutí ANO. Ti, ačkoli korespondenční volbu dříve prosazovali, ji nyní zcela odmítají a své „NE“ opírají jednak o zcela obecná a blíže nevysvětlená tvrzení, že by korespondenční volba mohla přinášet problémy, ale i o některé konkrétní výhrady, o kterých se již dá diskutovat a které by byly případně hodné posouzení a řešení. Tomio Okamura (SPD) pak v minulosti volal po „jednodušší možnosti volit jinde než v místě trvalého bydliště,“ přičemž nabízel dokonce volbu přes internet, zatímco dnes korespondenční volbu striktně odmítá.
Obdobné změny pozic přitom nepůsobí věrohodně a nejen obě strany sporu, ale i veřejnost, za nimi v důsledku vidí především vlastní zájmy zainteresovaných stran. Tento narativ je dále přiživován, nikoli neoprávněně, ze strany opozice, vládních stran i odborníků. Zcela logicky pak veškeré dohady o korespondenční volbě vyvolávají dojem, že stranám jde v prvé řadě o své vlastní politické zisky a volič je v tomto ohledu jen nástrojem ospravedlnění. V konečném důsledku pak ani nezáleží na tom, zda to tak doopravdy je nebo ne, protože volič už si situaci takto navnímal.
Zavádějící opoziční kritika znemožňující věcnou debatu
Opozice přitom volá po dialogu a snaze naleznout řešení. Problém je ale v tom, že často nepředkládá takové argumenty, nad kterými by se dalo věcně debatovat, nebo k argumentaci nepřistupuje upřímně. Její hlavní výtka směřuje na neústavnost změny z důvodu narušení tajnosti volby. Často se hovoří o tzv. family voting, kdy jeden člen rodiny donutí druhého volit konkrétní politickou stranu. Nemusí se však jednat pouze o člena rodiny, ale může jít i o klasické nakupování hlasů nebo o jinou formu nátlaku na voliče. Jakkoli jsou tyto výhrady závažné a musí na ně být reagováno, opozice zatím nepřichází s konkrétními problémy daného návrhu zákona, které by k výše uvedenému – ve srovnání se současnými volebními pravidly – měly vést, přičemž zůstává u obecného osočování korespondenční volby jako takové.
Výše zmíněné problémy totiž nelze vyloučit ani u stávajících volebních pravidel a různé indicie nasvědčují tomu, že k nim v omezené míře dochází. Jestliže by jim politici opravdu chtěli zamezit (přičemž je otázkou, zda je to vůbec možné), patrně by měli v prvé řadě řešit, zda mají být volební lístky nadále rozesílány voličům před volbami, nebo jestli by nebylo lepší je obdržet až ve volební místnosti. Tak by totiž volič nemohl přijít do volební místnosti s konkrétním, již předem vybraným volebním lístkem a pod dohledem jiné osoby odmítnout novou sadu nabízených lístků. Spolu s provedením volby za volební plentou a povinností odevzdat či vyhodit zbylé volební lístky ještě ve volební místnosti, aby nebylo možné volbu dané osoby zpětně zkontrolovat, by tajnost volby byla mnohem více chráněna než za stávajících volebních pravidel. V současném nastavení tedy volební plenta ochranu tajnosti voličova hlasu umožňuje, avšak nezaručuje. Dále by se politici museli věnovat problémům s hlasováním při využívání přenosné volební urny.
Z důvodů dostatečné informovanosti voličů a také proto, že jsou voliči na stávající průběh volby zvyklí, však takovéto debaty v současnosti neprobíhají a i dnes ochotně podstupujeme riziko zmiňovaných problémů, aniž by to vzbuzovalo sebemenší zájem mezi politiky. Jedná se přitom o součást standardních procesů ovlivňující volbu všech participujících voličů v Česku, kterých bylo v posledních parlamentních volbách 5,4 milionu. Ve srovnání s tím je odhadované množství 200–600 tisíc potenciálních voličů v zahraničí, z nichž můžeme časem reálně očekávat účast v řádu desítek tisíců, jen minimálním navýšením rizika negativního dopadu na tajnost volby oproti stávající situaci. I dnes se totiž primárně spoléháme na voliče a jeho vůli volit upřímně, přičemž máme volební proceduru nastavenou volněji, než je často běžné. Jakkoli je tedy tato debata o tajnosti volby v daném kontextu obvyklá a potřebná, musí být vedena korektně a konkrétně, aby bylo možné zjistit, co přesně vlastně opozici vadí. Jen tak lze s návrhem dále zodpovědně pracovat.
Volební principy definované Ústavou se totiž ne vždy uplatňují všechny v plné možné míře. Princip rovnosti volebního práva, který se z pohledu voliče věnuje tomu, zda má stejně hlasů s obdobnou váhou jako každý jiný volič, byl například předmětem rozhodnutí Ústavního soudu, který v roce 2021 zrušil některé aspekty volebního systému právě z toho důvodu, že vedly k nepřijatelné nerovnosti voličských hlasů. Konstrukt, který zmiňuje například Radek Vondráček, že umožnění korespondenční volby ze zahraničí je narušením ústavního principu rovnosti volebního práva, „protože v okamžiku, kdy povolíte korespondenční volbu v zahraničí, objeví se názory, že je diskriminován občan žijící v České republice, protože on možnost korespondenční volby mít nebude,“ se mi proto jeví jako nepatřičný. Patrně naráží spíše na rovnost v obecném slova smyslu jakožto nediskriminaci, která se v oblasti volebního práva projevuje v principu všeobecnosti volebního práva, který má za úkol umožnit volbu všem voličům bez rozdílu. Právě princip všeobecnosti je však aktuálně v praxi narušen tím, že mnozí voliči v zahraničí nemají k dispozici efektivní nástroj, jak reálně odvolit, což dokládá i propastný rozdíl mezi odhadovanou volební účastí v zahraničí a v Česku. Existuje-li tedy rozpor mezi teoretickými a praktickými možnostmi hlasování, budiž jeho navrhovaná náprava ponechána k posouzení Ústavnímu soudu.
Pro zajímavost však stojí za to zmínit, že Ústavní soudy v Rakousku i v Německu se tímto rozporem již zabývaly. Jak popisuje Marek Antoš, zatímco německý Ústavní soud „došel k závěru, že [korespondenční volba] je v souladu se zásadami obsaženými v Základním zákoně,“ rakouský Ústavní soud nejprve „shledal hlasování poštou za neslučitelné s principy osobního a tajného hlasování“, aby o pár let později „došel k závěru, že v rozporu s ústavou je také vázat výkon volebního práva na pobyt na území Rakouska.“ To umožnilo Rakousku na počátku 90. let přijmout korespondenční volbu ze zahraničí. Současná všeobecná korespondenční volba pak byla přijata v roce 2007 a byla doprovázena změnou rakouské ústavy.
Opoziční stížnosti na narušení principu přímé volby jsou pak znovu diskutabilní. K jeho zajištění má sloužit identifikační lístek zaslaný v doručovací obálce spolu s volebním lístkem zapečetěným v úřední obálce tak, aby nebyl k nahlédnutí. Hypotetický problém spočívá v tom, že je zapotřebí, aby měly příslušné osoby odpovědné za otevírání obálek možnost zkontrolovat platnost údajů na identifikačním lístku a aby tak činily. Ze stávajícího poslaneckého návrhu je přitom patrné jen částečně, jak bude procedura nakládání s odevzdanými hlasy probíhat. Práce volební komise může být nicméně detailněji specifikována i mimo předkládaný zákon podzákonným právním předpisem. Každopádně musí být vyvinut tlak na to, aby odpovědní úředníci následně činili, jak jim pravidla ukládají, a aby vláda nebo poslanci tyto procesy jasně a vhodně nastavili. Opozice se však neptá, jak mají být tyto procesy nastaveny, nenabízí návrhy na vylepšení pravidel, ale předjímá, že to zkrátka nebude fungovat.
Shodneme-li se na tom, že všechny zmíněné principy by měly být naplňovány v co možná největší míře, nabízí se dvě otázky: Převažuje potřeba umožnit volbu několika dalším desetitisícům voličů pobývajících v zahraničí, u kterých se dá reálně předpokládat, že se díky korespondenčnímu hlasování do budoucna nově zúčastní voleb, riziko narušení tajnosti volby, které de facto do jisté míry podstupujeme již dnes? Může korespondenční volba způsobit nedůvěru ve volební systém a dále přispět k rozdělení společnosti?
Na první otázku, kterou záměrně pokládám návodně, aby předjímala moji pozici, jsem se pokusil odpovědět jinde. Opozice se však znovu neptá, jak principy vzájemně vyvážit, když zdůrazňuje pouze rizika pro tajnost volby, která navíc pravděpodobně zveličuje, a zavírá oči před zjevnou diskriminací voličů v zahraničí. Při představování rizik se přitom opírá hlavně o příklady z USA a Rakouska, aniž by blíže specifikovala, v čem tamní problémy spočívaly. V posledních amerických prezidentských volbách šlo totiž o pouhá nařčení Donalda Trumpa z volebních podvodů a jeho neuznání volebních výsledků, aniž by to mělo věcné opodstatnění. Jak se totiž později ukázalo, všechna tato nařčení byla vyvrácena a dnes se o těchto událostech mluví jako o „the Big Lie“ – Velké lži. Aniž bych chtěl zpochybňovat důsledky Trumpových nařčení, je dobré upozornit, že v kontextu Spojených států byla závažnost těchto nařčení umocněna použitím korespondenčního hlasování v rámci celého území, nikoli pouze ze zahraničí, jak je to navrhováno v Česku.
V případě rakouských prezidentských voleb v roce 2016 se pak jednalo o různé druhy administrativních pochybení, nikoli o podvodná jednání, jak uznal tamní ústavní soud. I v Rakousku se přitom volba poštou využívala v rámci celého území, což se pak podepsalo na množství lístků, kterých se problémy mohly týkat. V kombinaci s velmi těsným výsledkem to pak vedlo až k opakování druhého kola voleb. Za rakouské problémy bychom však měli být vděčni, protože to našim politikům dává návod na to, jak vytvořit dostatečně kvalitní zákon, prováděcí předpisy či školení, které budou korespondenční volbu upravovat tak, aby umožnily hladký průběh voleb především na místě přebírání volebních lístků a při jejich sumarizaci. Tím je myšleno, že musí být jasně určeno, kdo přebírá volební lístky, kdo na to dohlíží, kde se lístky skladují, kdy se otevírají obálky, kdo u toho musí být, kdo a jak rozhoduje o platnosti lístků, jaký je postup pro jejich sčítání a podobně. Toto jsou otázky k diskusi, které zatím nezaznívají a nejsou podrobeny konstruktivní kritice. Na tyto postupy pak musí být kladen důraz a musí být akcentovány i v politické komunikaci, aby je příslušní úředníci nebrali na lehkou váhu. Je vhodné rovněž dodat, že po událostech v roce 2016 proběhly v Rakousku další prezidentské volby v roce 2022, tentokrát bez větších obtíží.
Součástí opoziční argumentace je také zavádějící odvolávání se na to, že „ještě nikdy nikdo nezpochybnil sčítání hlasů, vůbec ty volby jako takové“, respektive „zatím tu nikdo nezpochybnil volby, protože jsou vždy perfektně zpracované.“ Nelze přitom nepřipomenout bezprostřední zpochybnění voleb v roce 2006 Jiřím Paroubkem v reakci na tzv. Kubiceho zprávu, jakkoli to nemělo přímý vztah k volební administrativě. Tento argument tak do jisté míry platí spíše ve srovnávací perspektivě s jinými státy, kde české volby obecně vykazují relativně vysokou volební integritu. Komparativní pohled však postrádá zaměření na detail, čímž zanedbává důležité, skrytější problémy českých voleb. Analogicky bychom si totiž mohli říct, že máme-li ve srovnání s jinými státy přijatelnou úroveň korupce, pak zde nemáme problém s korupcí. Volby totiž nejsou vždy perfektně zpracované, jak o tom opakovaně hovořil politolog Tomáš Lebeda, čehož důkazem budiž přepočítání preferenčních hlasů Nejvyšším správním soudem a následná výměna původně zvoleného Petra Bendla za Martina Kupku po Sněmovních volbách v roce 2017.
V neposlední řadě pak není na místě vzbuzovat dojem, že čeští občané jsou se svými volbami nějak zvlášť spokojeni. Jak ukazují data World Value Survey, důvěru ve volby má v Česku jen těsná většina obyvatel (53,5 %). To na jedné straně činí kvalitu debaty o korespondenční volbě o to důležitější, a zároveň to poněkud znevěrohodňuje celý takto líčený obraz dokonalých českých voleb. Neznamená to však, že je integrita voleb v Česku nějak významně narušena, případně že jsou hodné nedůvěry. Spíše, že je zde stále co zlepšovat. Nakonec pak stojí za připomenutí množství petic nejen od Čechů žijících v zahraničí, skrze něž si občané konkrétně na problematiku faktické nemožnosti volit ze zahraničí dlouhodobě stěžují a žádají poslance o nápravu situace.
Posledním výrazným opozičním argumentem je zpochybnění toho, zda by měli mít volební právo občané, kteří v Česku neodvádí daně. V kontextu debaty o korespondenčním hlasování je však tato myšlenka absurdní, protože Ústava žádný takový požadavek nezná. Umožňovat volbu voličům na základě toho, zda odvádí daně, je proto z podstaty protiústavní. Jestliže by poslanci chtěli toto téma otevřít, budou muset diskutovat o změně Ústavy jako takové, přičemž tato debata by se netýkala jen zahraničních voličů, ale i některých českých voličů z řad studentů, vězňů, lidí pobírajících sociální dávky (včetně matek na mateřské nebo rodičovské dovolené), či starobních a invalidních důchodců, pokud nejsou stále ekonomicky činní, a podobně.
Problém celé opoziční kritiky tedy spočívá v tom, že není věrohodná, je zavádějící a neumožňuje posun z pozic, jelikož nereaguje na protiargumenty. V důsledku pak diskuse často končí na tom, že, slovy Radka Vondráčka, „to není dobrý nápad“. Opoziční kritika v médiích tak neumožňuje uklidnit veřejnost a a priori podkopává důvěru ve volební systém, bude-li změna přijata, i kdyby volby samotné probíhaly bez problémů.
Tento tradičně konzervativní „strach“, který je spokojen s tím, co je, když to funguje, a varuje před změnami, aby se situace náhodou nezhoršila, není obecně špatný. Často je naopak žádoucí. Konzervativní kritika by však měla otevírat dveře hlubší diskusi, nikoli iracionálně betonovat pozice soupeřících stran. Navíc by měla vycházet z platných premis, za něž se stávající opoziční kritika schovat nemůže. Zavře-li proto opozice oči před tím, že volič v zahraničí v praxi nemůže volit, a řekne-li, že volby fungují bezvadně, bude tím udržovat kvalitu voleb minimálně pod jejím potenciálem a neumožní s tím cokoliv dělat.
Vládní otupělost vůči náladám ve společnosti
Není-li důvěra voličů ve volby v Česku nijak zvlášť výrazná, společnost je rozštěpená a opozice vládu obviňuje z manipulací, ptám se, zda-li se vláda dostatečně snaží s touto situací něco dělat. Vládní strany zatím především negují opoziční výhrady, což samo o sobě k uklidnění občanů nestačí. Odpovědní poslanci a ministři by tak měli proaktivně řešit negativní image korespondenční volby a nepřilévat zbytečně další olej do ohně rozdělaného opozicí.
Mám na mysli například přeceňování dopadu korespondenční volby. Řekne-li ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), že odhaduje zhruba poloviční volební účast z celkového předpokládaného počtu 600 tisíc voličů v zahraničí, neuklidní tím voliče, kteří si myslí, že vláda předkládá korespondenční volbu kvůli svým volebním ziskům. Tento odhad se navíc zdá být značně nadhodnocený, srovnáme-li dostupná čísla se Slovenskem. Zatímco na Slovensku krajanské spolky v roce 2012 odhadovaly, že v zahraničí žije 200–400 tisíc slovenských občanů, české Ministerstvo vnitra analogicky v roce 2015 předpokládalo 200–250 tisíc svých občanů v zahraničí. Mluví-li tedy Vít Rakušan o 600 tisicích občanů v cizině, patrně má na mysli i dovolenkáře či lidi na různých krátkodobých studijních či pracovních pobytech. Po započtení těchto lidí na Slovensku by se nicméně zvedla i slovenská čísla. Od roku 2006, kdy byla korespondenční volba poprvé využita pro volby do Národnej Rady na Slovensku, se po sedmnáct let neustále zvyšovaly počty korespondenčních hlasů ze zahraničí, a to i za přispění občanských iniciativ propagujících tuto volbu, až se v roce 2023 dostaly na zatím nejvyšších 58 779 takto zaslaných hlasů. Není proto jasné, na základě čeho ministr Rakušan předpokládá účast v řádu stovek tisíců voličů.
Situaci v tomto smyslu nemusí uklidňovat ani novela zákona o státním občanství, která leží ve Sněmovně. Na jejím základě má být totiž usnadněno získání státního občanství určité skupině žadatelů. To samo o sobě nijak problematické není, má-li to za cíl napravit předchozí znění zákona. Jestliže se ale tato nová úprava může projevit na korespondenční volbě, nelze se divit opozici, že se dnes s argumentací o volebních manipulacích ohání ve Sněmovně. Maďarská zkušenost, s jejíž mírou manipulace se však nemůžeme srovnávat, totiž nabízí důvody k pochybnostem. I tam svého času zaváděla Orbánova vláda korespondenční volbu souběžně s úpravou zákona o občanství. Maďarské provedení však bylo výrazně účelové a vytvářelo nerovné podmínky pro využívání korespondenční volby.
Ke zmírnění vyhrocené atmosféry nakonec nepřispívá ani skutečnost, že by se navrhované zavedení korespondenční volby mělo prosadit v praxi již v příštích sněmovních volbách v roce 2025. Ačkoli v Česku nemáme s tímto druhem hlasování žádné zkušenosti, navrhovatelé až příliš sebejistě předpokládají, že žádné problémy s korespondenční volbou jednoduše nebudou. Pravdou je, že již dnes jsou v Česku využívány i jiné způsoby volby než osobní odevzdání hlasu v domovské volební místnosti, jako jsou například volba do přenosných volebních uren nebo volba s využitím voličského průkazu. I tyto způsoby volby s sebou samozřejmě nesou jistou míru nejistoty, ale korespondenční volba představuje kompletně nový způsob odevzdání hlasů odlišný od všech stávajících. V jiných státech byl proto přechod na alternativní způsoby hlasování často doprovázen předchozí zkušeností nebo alespoň pilotním testováním těchto praktik. Tlak na platnost nových pravidel hlasování již od následujících sněmovních voleb, z nichž pravděpodobně budou více těžit vládní strany, pak nemá ani náznakem potenciál uklidnit veřejnost v tom smyslu, že se nejedná především o volební manipulaci.
Na druhou stranu vlády obvykle přistupují k důležitým volebním změnám až v momentě, kdy z toho mohou těžit. To je obecné pravidlo a samo o sobě není nijak problematické, protože umožňuje posun ze statu quo. Potenciální zisky a ztráty stran by tak neměly být důvodem k přijetí či odmítnutí korespondenční volby. Mnohem důležitější otázkou je, zda změna celkově povede ke zlepšení pravidel, nebo k jejich nepřijatelné manipulaci. V případě snahy umožnit volbu oprávněným voličům při zachování srovnatelné nejistoty, jíž volič při volbě čelí pod současnými pravidly, je odpověď nasnadě.
Další zbytečné štěpení společnosti
Z komunikace tohoto jinak chvályhodného návrhu, minimálně v očích Čechů žijících v zahraničí, se tak stává zákopová argumentační válka, která se díky rétorice o ohrožení demokracie dostává do absurdní roviny a vráží další klín do už tak rozdělené společnosti. Neschopnost či neochota vlády umírňovat tato pnutí situaci nijak nepomáhá. Je to každopádně chování opozice, která situaci neúměrně vyhrocuje, čímž de facto přispívá k tomu, před čímž sama varuje – tedy snižování důvěry ve volby. I kdyby se tak podařilo návrh věcně projednat a implementovat všechny opravdu potřebné pojistky, důvěra ve volby zůstane poškozena, podobně jako právě ve Spojených státech, před kterýmžto scénářem opozice paradoxně varuje. Výzkum přitom ukazuje, že i kdyby volby následně zaznamenaly nějaké problémy na nižších úrovních volební administrace, samo o sobě by to důvěru lidí ve volby nemuselo zpochybnit. Opozice se tak v kontextu současných nálad ve společnosti chová velmi nezodpovědně a je politováníhodným důsledkem tohoto počínání, že se takto důležitému tématu nedostává diskuse, jakou by zasluhovalo. V záplavě irelevantních argumentů při parlamentních obstrukcích tak zapadají skutečně důležité věci k diskusi.
Hrozí blamáž?
Nakolik se voliči v zahraničí po případném přijetí návrhu nakonec budou účastnit voleb, závisí i na tom, zda volbám budou věřit. Opozice tak dělá všechno pro to, aby zpochybnila tyto voliče a ti na volby rezignovali. Navrhovatelé z vládních stran však nezůstávají pozadu, když pro volbu poštou vyžadují podmínku bydliště, které je mimo jiné definováno i „úmyslem žít [v daném místě] s výhradou změny okolností trvale.“ Slovy Marka Antoše se tak korespondenční volba týká voličů, „kteří žijí v zahraničí dlouhodobě, ale nedává tu možnost korespondenčního hlasování lidem, kteří tam budou krátkodoběji, nezaregistrují se tam trvale k hlasování.“ V praxi tak vládní počínání nedává valného smyslu. Na jedné straně počítá s tím, že se voleb může zúčastnit až 600 tisíc voličů ze zahraničí, mezi něž patří i občané na krátkém výjezdu, zatímco navrhovaný zákon je formulován tak, aby těmto lidem krátkodobě se zdržujícím v zahraničí volbu neumožnil. Zatím to tedy spíš vypadá, že ať projednávání dopadne jakkoli, je zaděláno na slušnou blamáž.
