Článek
Třetina Čechů by uvítala návrat totality, hlásají v různých variacích děsivé titulky posledních dnů v českých médiích. Odkazují se přitom na nedávno vydanou zprávu nevládní organizace Globsec. Z ní jsou nejčastěji zmiňována následující zjištění:
- 33 % Čechů souhlasí s tím, že „totalitářský systém bez pravidelných voleb je dobrý pro naši zemi”.
- 90 % Čechů souhlasí, že „demokracie jako systém založený na rovnosti, lidských právech a svobodách, právním státu je dobrý pro jejich zemi”.
Interpretace těchto na první pohled protichůdných zjištění je přitom složitá, byť se o ni někteří pokouší. Podle výše uvedených výsledků to vypadá, že jsou zde lidé, kteří si myslí, že jak totalitní systém bez pravidelných voleb, tak demokracie jakožto systém založený na zmíněných charakteristikách jsou pro Česko dobré. Výsledky jsou však interpretovány tak, že Češi vnímají demokracii pozitivně a jsou s ní spokojeni, ale existuje zde riziko, že by se to mohlo zvrhnout, protože velká část by byla ochotna nastolit totalitu.
V čem je problém?
Problémů je několik. Zaprvé, kategorie totalitářského systému a liberální demokracie, na niž se výzkumníci de facto ptají, jsou výlučné. Zatímco liberální demokracie je definována nejen volbami, ale také právě rovností, svobodou, lidskými právy a právním státem, totalitarismus, na rozdíl od autoritářství, předpokládá totální ovládnutí a podřízení všech oblastí života, tedy i soukromého. To s liberální demokracií nejde dohromady.
Průzkumy veřejného mínění se proto obvykle ptají, jestli by za určité situace byli lidé ochotni ke změně režimu či omezení demokratických mechanismů, případně dávají demokracii a totalitarismus na opačné strany jedné osy (což má také své problémy). To pak výrazně usnadňuje interpretaci. Nakonec by bylo možná nejjistější postavit respondenty před výběr „Totalitarismus nebo demokracie?“ a na další nuance se zeptat na jiném místě průzkumu.
Druhý problém, který se do jisté míry pojí s prvním, je samotná formulace otázek, která je podle mého názoru nešťastná, jelikož snižuje validitu dotazování. Není totiž jasné, zda respondenti v daném výzkumu odpovídali na to, co výzkumníci zamýšleli. Ti se totiž ptali na „totalitářský systém bez voleb“, ale nevíme, zda jej chtěli odlišit od totalitářského systému s volbami (i v Severní Koreji probíhají „volby“), nebo jestli chtěli totalitářský systém definovat tím, že jde o systém, který nemá volby, případně zda termín totalita zamýšleli včetně totálního podřízení veřejného i soukromého života státu, jak jsem zmínil výše.
Druhá otázka dotazující se na demokracii naopak vyznívá tak, že demokracie je definována jako systém založený na rovnosti, lidských právech a svobodách a právním státu. Přitom nutnou podmínkou demokracie, i v její minimalistické definici, jsou svobodné volby. Ty však v dané otázce nezaznívají, a závisí tak na tom, jak dotazovaný pochopí hodnocené tvrzení. Vnímá takto formulovanou otázku jako dotaz na liberální demokracii (včetně voleb) nebo jako na liberální systém bez voleb?
Ať už zmíněné otázky respondenti pochopili jakkoli, faktem zřejmě zůstává, že jisté autoritářské (nikoli nutně totalitní) tendence ve společnosti probublávají. Jak ukázal Globsec v jiné zprávě z roku 2020, 34 % obyvatel Česka by považovalo „silného lídra, který se nemusí obtěžovat s parlamentem a volbami“ za dobrého pro jejich zemi. Možná si tak někteří Češi představují nějakého osvíceného panovníka (v českém podvědomí jistě naskočí idealizovaní Marie Terezie s Josefem II.), od kterého očekávají, že by jim zajistil všechny zmíněné liberální svobody a práva. A možná si dokonce umí i představit omezení některých práv výměnou za silné vedení. I to mohli respondenti promítnout do svých odpovědí při zvažování vhodnosti totalitního systému pro český kontext. Jakkoli jsou tyto autoritářské tendence samy o sobě velký problém pro stávající systém, doufám, že děs, který se mě zmocnil při čtení o totalitních choutkách české společnosti, byl neopodstatněný a že jde jen o zmatení pojmů.
