Článek
Žena, která odvezla jiného nemocného ve vlastním vozíku
V pátek 9. září 1949 pršelo. Přesto před Traberhofem u Rosenheimu čekaly tisíce lidí, někteří s berlemi, na nosítkách či vozících. Přijeli, protože jim lékaři nedokázali pomoci a Německem se šířily zprávy o neobyčejných uzdraveních. Mezi nimi byla padesátiletá Käthe Schmidová z Erlau, od května 1948 ochrnutá na obě nohy. Injekce ani masáže nepomohly; jak sama vypověděla, na mnichovské neurologii jí zjistili poruchu mozkových cév.
Po více než pěti hodinách čekání zvedla při Gröningově řeči ruku. Udělalo se jí chladno a nevolno. Matka dosvědčila, že se poté narovnala, přelézala řady židlí a prodírala se k balkonu. Její matka v slzách volala, že její dceři bylo pomoženo. Gröning odpověděl slovy, která přesně vystihují jeho vlastní chápání celého jevu: „Mně nikdo děkovat nemusí. Pomohl náš Pán Bůh tam nahoře.“
Reportéři Passauer Neue Presse ji krátce nato navštívili. Obyvatelé domu potvrdili, že před cestou byla odkázána na lůžko či vozík; novináři ji zastihli samostatně chodit po pokoji. Z Traberhofu prý dokonce na svém vozíku odtlačila jiného ochrnutého k autobusu. Článek vyšel už 13. září 1949, čtyři dny po události. Příběh tedy nevznikl po desetiletích mezi Gröningovými obdivovateli. Jméno ženy, bydliště i výpověď matky byly zveřejněny v době, kdy šlo případ prověřovat.
Neznámý muž, který během několika týdnů změnil Německo
Ještě na počátku roku 1949 znal Bruna Gröninga málokdo. Narodil se roku 1906 v Gdaňsku, živil se různými řemesly a neměl lékařské vzdělání. Jeho život se změnil, když jej inženýr Helmut Hülsmann pozval do Herfordu kvůli nemocnému synovi Dieterovi. Zpráva o chlapcově zlepšení se rychle roznesla.
Jeho vztah k Bohu podle pozdější literatury nezačal až s davy nemocných. Jako chlapec se uchyloval do lesa, kde prý prožíval Boha v rostlinách, zvířatech i kamenech, ztrácel pojem o čase a cítil rozpínání vlastního nitra. Sám tomu neříkal samádhi; východní spiritualita tak označuje hluboké mystické pohroužení a zkušenost jednoty s Bohem.
Už jako dítě měl Bruno Gröning vnímat Boží sílu ve svém nitru i ve všem, co jej v přírodě obklopovalo.
Před domem se brzy shromáždily tisíce lidí: slepí, neslyšící, ochrnutí i váleční invalidé. Dopisy zaplňovaly pokoje a ulice se měnila v nepřetržité shromáždění. Poválečné Německo bylo plné bolesti a ztrát. Gröning nenabízel složitou teorii. Říkal trpícím, že nejsou zapomenuti a že pro Boha neexistuje nevyléčitelný člověk. Právě zde začíná problém s nálepkou šarlatána. Gröning odmítal, že by byl původcem uzdravení, a vděčnost obracel k Bohu. Sám sebe označoval nanejvýš za malého pomocníka.
Pradávné vědění, teosofie a reinkarnace
Podle vedoucího MWF G. Blättnera Gröning opakoval, že neříká nic nového, jen předává „pradávné vědění v jazyce naší doby“, později zapomenuté či pokřivené. Myšlenku obnovy prastaré duchovní moudrosti zná i teosofie, o níž píšu v článku „Teosofie: Božská moudrost náboženství a filozofií“. Neprokazuje to přímý vliv, ale paralela je nápadná.
Člověk v Gröningově pojetí nežil pouze jednou. Kruh uvádí, že tělo je jen pozemským obalem ducha a duše a smrtí život nekončí. V úryvku přednášky zveřejněném Informačním kruhem mluví Gröning o znovuzrození a důsledcích činů pro další život. Reinkarnace v jeho myšlení měla místo, byť nepatřila k hlavním částem veřejného poselství.
Myšlenky jsou síly a člověk stojí mezi dobrem a zlem
Myšlenky podle něj nejsou pouhé soukromé představy, ale síly: dobrá tvoří, zlá ničí. Člověk je nevytváří z ničeho, nýbrž přijímá podněty z dobra či zla a svobodnou vůlí rozhoduje, které v sobě ponechá. Stojí mezi póly dobra a zla; jeho slova a činy ukazují, čemu se otevřel.
Z toho vycházel „velký obrat“. Člověk hledající pomoc se neměl s nemocí ztotožnit, stále o ní mluvit a nazývat ji „svou“, ale vnitřně se obrátit ke zdraví, dobru a Božímu řádu. Nešlo jen o optimismus: uzdravení chápal jako návrat celého člověka k Bohu. Současně zdůrazňoval nedotknutelnou svobodnou vůli. Nikoho nelze k víře, dobru či uzdravení přinutit; prostředník smí pomoci jen tomu, kdo se dobrovolně otevře. Tuto myšlenku lze číst jako vrácení naděje a aktivní role trpícímu, nikoli jako důvod vinit jej, pokud se neuzdraví.
Naladění: jak se otevřít Božímu léčivému proudu
Gröning mluvil o životním proudu z Božího zdroje (německy Heilstrom). Boha přirovnával k elektrárně, člověka k žárovce a sebe k transformátoru, jenž převádí nesmírnou energii do míry, kterou jednotlivec dokáže přijmout. Nečinil se tedy původcem uzdravení, ale spojovacím článkem. Jeho fyzická přítomnost neměla být nutná; člověk se mohl proudu otevřít i doma. Způsob přijímání nazýval naladění (německy Einstellen).
Podle pokynů Kruhu přátel je postup jednoduchý:
- Sednout si vzpřímeně a neopírat záda.
- Nekřížit ruce ani nohy; otevřené dlaně položit vzhůru na stehna.
- Ztišit rušivé myšlenky a obrátit pozornost k Bohu a dobru.
- Nic nevynucovat, jen klidně pozorovat tělo.
Při naladění člověk sedí vzpřímeně, nekříží končetiny a obrací otevřené dlaně vzhůru. Světlo symbolicky znázorňuje Boží léčivý proud.
Místo ani čas nemají být rozhodující. Někteří popisují teplo, chlad či mravenčení, jiní necítí nic. Gröning svůj postoj shrnul 3. září 1949: „Má síla není lidská, ale božská.“
K nauce patří také očistné reakce (německy Regelungen). Bolesti, které někteří pociťovali po přijetí Božího léčivého proudu, vykládal jako přechodnou očistu těla; mohly se prý podobat původním obtížím, nebo být i silnější. Jde o jeden z nejspornějších bodů jeho odkazu. Duchovní výklad nedokáže odlišit „očistu“ od zhoršení nemoci, proto nová či sílící bolest vyžaduje lékařské posouzení. Naladění lze chápat jako modlitbu nebo meditaci, nikdy jako náhradu vyšetření a léčby.
Když berle a vozíky přestávaly být potřebné
Třídílný dokument Fenomén Bruno Gröning spojuje archivní materiály, rekonstrukce a výpovědi více než osmdesáti pamětníků. Vzešel z okruhu Gröningových příznivců, což svědectví samo nevyvrací; je třeba je ověřovat, ne automaticky zahodit.
Christa Hinzová vzpomíná na ženu odkládající hůl, válečného invalidu opouštějícího nosítka a chlapce, který měl začít chodit. Grete Häuslerová zase vypráví o muži s roztroušenou sklerózou: po setkání jeho ženy s Gröningem měl pocítit příval síly a dokázat běžet na vlak.
Podobné zprávy se objevovaly už v roce 1949. Reportér Münchner Allgemeine popsal muže, který vstal z vozíku, a sám napsal, že mu zmizela dlouholetá bolest z válečného zranění a nepotřebuje hůl. Poctivě přiznal, že zatím neví, zda změna vydrží.
Jedno svědectví může být omyl a některá zlepšení mohla být dočasná, přirozená či psychická. Stovky podobných výpovědí přesto představují historickou skutečnost, která si zaslouží víc než posměch.
Šarlatán, který nechtěl prodávat svou pomoc?
Typický podvodník vydělává na strachu nemocných. Této karikatuře se Gröning vymyká: za osobní pomoc nepožadoval platbu. Některým lidem dával zdarma kuličky či destičky ze staniolu, které měly pomáhat soustředění a udržovat spojení s léčivým proudem i na dálku. Měly být spíše připomínkou či „nosičem“ než zdrojem síly.
Právě proto se na černém trhu objevily napodobeniny. Gröning před jejich prodejem varoval. Jestliže na jeho popularitě vydělávali organizátoři či obchodníci, nelze jejich jednání bez důkazu přičítat jemu. Spíše se stal zajatcem fenoménu, který rostl rychleji, než jej dokázal řídit.
Když se duchovní pomoc střetla se zákonem
Gröning neměl lékařské oprávnění a nemocní za ním přicházeli kvůli zdraví. On tvrdil, že neléčí, pouze předává duchovní sílu; stát v tom viděl možné léčitelství bez povolení. V květnu 1949 proto dostal v Herfordu zákaz činnosti.
Zákaz nedokazuje podvod ani nevyvrací svědectví. Úřad rozhodoval, zda smí Gröning činnost provozovat, ne zda Schmidová začala chodit. Ochrana nemocných byla pochopitelná; on však žádal: „Nechte mi přece nemocné, které už lékaři odepsali.“ Tvrdil, že lékařům nechce práci brát, ale pomáhat.
Co není dokázané, nemusí být nepravdivé
Film Fenomén Bruno Gröning není klinickou studií, vzpomínka po desetiletích zdravotnickou dokumentací a novinový článek důkazem zázraku. Duchovní pomoc nemá nahrazovat lékařskou péči. Nelze však obrátit důkazní břemeno a tvrdit, že co dnes nedokážeme vědecky potvrdit, bylo nutně vymyšlené.
Mezi větami „uzdravení je prokázáno“ a „uzdravení se nestalo“ leží prostor poctivé nejistoty. Máme jména, výpovědi a dobové noviny, ne však u všech úplné chorobopisy. To omezuje závěry, ale nedává právo označit svědky za lháře a Gröninga za podvodníka.
Jeho odkaz nezmizel. Působí také v Česku
Bruno Gröning zemřel roku 1959, jeho působení tím neskončilo. Grete Häuslerová založila roku 1979 Kruh přátel Bruna Gröninga. Organizace uvádí společenství ve 100 zemích; česká větev má vlastní web a pořádá přednášky i filmová promítání.
Smrtí Bruna Gröninga jeho odkaz nezanikl. Kruh přátel, založený Grete Häuslerovou v roce 1979, dnes pořádá setkání, přednášky a filmová promítání také v Česku.
Podle Kruhu má společné naladění „multiplikativní účinek“: čím více lidí se naladí, tím silnější má být Boží léčivý proud a snazší jeho přijetí jednotlivcem. Jde o tvrzení organizace a zkušenost členů, nikoli vědecky změřený účinek.
Od roku 1992 v Kruhu působí Lékařsko-vědecká odborná skupina MWF, fórum tisíců lékařů, psychologů a dalších zdravotníků. Případy zaznamenává formou klinické anamnézy a pokud je to možné, dokládá je nálezy před a po uzdravení i komentářem z podkladů nezávislých lékařů.
Dokumentace vzniká uvnitř Kruhu, není tedy sama o sobě nezávislým klinickým důkazem. Přesto ukazuje, že organizace eviduje případy pomoci dodnes. Kruh současně uvádí, že nediagnostikuje, neléčí, neslibuje uzdravení a neodrazuje od lékařů, léků ani operací.
Možná nikdy nezjistíme, co přesně se v Herfordu a na Traberhofu odehrávalo. Dochované prameny ukazují lidi, kteří přijeli na nosítkách, s holemi a vozíky a někdy odcházeli přesvědčeni, že se jich dotkla síla přesahující běžnou zkušenost. Pokračování svědectví po Gröningově smrti činí rychlý rozsudek ještě obtížnějším.
Nazvat Bruna Gröninga šarlatánem je snadné. Mnohem těžší je vysvětlit prázdné vozíky, odložené berle, dobové reportáže a dnešní lékařsky posuzované záznamy. Nemusíme přijmout každé svědectví bez otázky. Chceme-li však být spravedliví, nesmíme je ani bez otázky odmítnout. Bruno Gröning si nezaslouží slepou víru. Zaslouží si nový a poctivější soud.
