Společnost posedlá sexem nás neučí milovat. Učí nás konzumovat druhé

Sex je dnes téměř všude: v reklamě, hudbě, seriálech, na sociálních sítích i v mobilu. Polonahé tělo už nikoho nepřekvapí. Zdrženlivost je považována za podivínství, panenství za důvod k posměchu a věrnost skoro za nedostatek příležitostí.

Říkáme tomu svoboda. Je však svobodný člověk, který nedokáže říci ne vlastní touze? A je svobodná společnost, která musí sexualitu přidávat téměř ke všemu, aby získala naši pozornost?

Sex je silný a intimní, a proto nemá být pouhou zábavou. Patří k lásce, věrnosti a odpovědnosti. Bez nich se z druhého snadno stane prostředek potěšení. Můžeme tomu říkat pokrok, ale stále jde o používání člověka člověkem.

Stará morálka člověku říkala: ovládej se. Dnešní kultura mu říká: ukaž se, vyzkoušej všechno a hlavně si nic neodpírej. Kdo se nechce vystavovat, experimentovat nebo střídat partnery, bývá označen za upjatého, zaostalého či potlačeného.

Z jednoho nátlaku jsme se možná dostali do jiného. Dříve se lidé styděli, že jsou příliš sexuální. Dnes se stydí, že nejsou dost přitažliví, zkušení a žádoucí. Sexualita přitom není totéž co sexualizace. Podle Americké psychologické asociace nastává sexualizace například tehdy, když je hodnota člověka zúžena na jeho sexuální přitažlivost nebo když je vnímán především jako předmět pro potěšení druhých.

Stejným pohledem se můžeme začít dívat i na sebe. Místo otázky „Kdo jsem?“ nastoupí „Jak působím na cizí oči?“ Odborníci tomu říkají sebeobjektivizace. Metaanalýza 50 nezávislých studií našla souvislost mezi sledováním sexualizujících médií a sebeobjektivizací u žen i mužů. Účinek byl malý až střední, ale spolehlivý.

Člověk se tak neučí být, ale působit.

Jakmile stará tabu oslabila, sexualitu převzal trh. Sexuální podnět přitahuje pohled a ten má cenu. Neznamená to ale, že „sex prodává“: metaanalýza 53 experimentů s 8 489 účastníky nezjistila vyšší ochotu nakupovat a sexuální obsah někdy reklamu znehodnotil.

V digitálním světě se z těla stala výkladní skříň. Jsme zákazníkem, prodávajícím i zbožím; odměnou jsou peníze, lajky nebo pocit, že po nás někdo touží. Když lze intimitu prodávat formou předplatného, není to vítězství nad trhem. Je to vítězství trhu nad intimitou.

Experiment s objektivizujícími reklamami zaznamenal vyšší momentální nespokojenost s vlastním tělem u obou pohlaví, silněji u žen. Jedna reklama sebevědomí nezničí, tyto obrazy však nejsou neutrální.

Stará společnost ženě říkala, aby tělo zakryla, nová, aby je ukázala. V obou se její hodnota točí kolem těla. Muž svou cenu dokazuje počtem partnerek či výkonem.

Podle českého průzkumu CZECHSEX se online seznámilo 13,4 procenta párů, mezi lidmi od 18 do 25 let 20,7 procenta. Aplikace pomáhají, jejich uspořádání nás však může učit nebezpečnému návyku.

Na obrazovce vidíme fotografii, věk a několik vlastností. Jedním pohybem člověka odmítneme a dostaneme dalšího. Výzkumníci tento způsob uvažování nazvali „relationshopping“ – nakupování vztahů. Účastníci sami popisovali možné partnery jazykem trhu.

Ve třech dalších studiích vznikalo při prohlížení profilů nastavení mysli na odmítání. Pravděpodobnost přijetí protějšku klesla od prvního k poslednímu profilu v průměru o 27 procent. Čím více možností lidé dostávali, tím snadněji hledali důvod, proč nikdo není dost dobrý. Studie nedokazují, že aplikace ničí vztahy. Ukazují však, jak nekonečný výběr mění přijetí nedokonalého člověka v hledání lepší nabídky.

Rozsáhlá metaanalýza partnerského závazku, zahrnující přes 50 tisíc lidí, navíc zjistila, že vnímání lepších alternativ souvisí se slabším závazkem. Věrnost proto nezačíná ve chvíli, kdy žádné jiné možnosti nemáme. Začíná tehdy, když je přestaneme hledat.

Pornografie nabízí tělo bez člověka, vzrušení bez vztahu a intimitu bez odpovědnosti. Obraz nemá potřeby, nezraní se a nic nežádá. Nemusíme čekat, naslouchat ani přijmout odmítnutí. Když se nám přestane líbit, kliknutím jej vyměníme.

Výzkum není jednotný a záleží na četnosti používání i vztahu mezi partnery. Metaanalýza výzkumů pornografie a spokojenosti však našla souvislost mezi její konzumací a nižší sexuální či partnerskou spokojeností. Při rozdělení podle pohlaví byl vztah průkazný jen u mužů. Neznamená to, že pornografie každému zničí vztah, ale není důvod vydávat ji za neškodnou zábavu.

Její poselství je prosté: touhu lze uspokojovat, aniž bychom druhého přijali jako osobnost. Tím se učíme upřednostňovat okamžitou chuť před vztahem, trpělivostí a úctou. To není intimita, ale konzumace.

Moderní sexuální morálka se často zúžila na otázku: souhlasili s tím oba? Souhlas je nutný, bez něj jde o násilí či zneužití. Sám však nedělá každé jednání dobrým nebo moudrým.

Dva lidé se mohou dobrovolně dohodnout, že chtějí pouze tělesné potěšení. Pořád se však mohou navzájem používat: chtějí nejintimnější blízkost, ale předem odmítají věrnost a odpovědnost za vztah. Nezávazný sex nemusí přinést okamžité neštěstí. Jeho název však prozrazuje podstatu: člověk se může stát zážitkem, který spotřebujeme a opustíme.

Puritánská morálka se proto neptá jen: „Smím to?“, ale také: „Co tím dělám ze sebe a z druhého?“ Něco může být legální, dobrovolné a běžné, přesto povrchní, sobecké či ponižující.

Kritika sexualizace neznamená návrat k mlčení a dvojímu metru. Tradiční morálka někdy trestala ženy přísněji než muže, zakrývala zneužívání a zaměňovala nevědomost za nevinnost. Takové pokrytectví není třeba hájit.

Jeho existence však nedokazuje, že žádnou morálku nepotřebujeme. Ani Světová zdravotnická organizace nedefinuje sexuální zdraví počtem partnerů nebo zážitků. Mluví o tělesné, emoční, duševní a sociální pohodě, respektu a bezpečí. Můžeme tedy odmítnout stud z těla a současně hájit cudnost. Můžeme učit souhlasu i pevným hranicím.

Postoj, který dnes zní téměř pohoršlivě, je jednoduchý: sex patří do manželství, tedy do věrného a trvalého svazku, v němž dva lidé nepřijímají pouze rozkoš, ale také odpovědnost jeden za druhého. Ne proto, že by tělo bylo špinavé. Právě naopak: protože je příliš cenné na to, aby se stalo veřejnou podívanou, zbožím nebo krátkým zážitkem. Cudnost není nenávistí k sexualitě. Je rozhodnutím dát jí řád a smysl.

Psychologie nemůže dokázat správnost cudnosti. Metaanalýza 102 studií s více než 32 tisíci účastníky však spojila sebeovládání s žádoucím chováním v různých oblastech života. Představa, že každé odříkání je nezdravé, proto neobstojí. Sebeovládání není strach ze života. Je to schopnost dát trvalému dobru přednost před okamžitým podnětem.

V době, která nás vybízí, abychom se ukazovali, může být soukromí vzpourou. V době nekonečného výběru může být věrnost vzpourou. A ve společnosti posedlé uspokojením může být zdrženlivost jedním z posledních skutečně svobodných rozhodnutí.

Puritánská odpověď nesmí skončit u stížností na svět. Začíná u nás. Její odměnou není šedý život, ale klidnější mysl, čistší svědomí, schopnost vidět v člověku víc než tělo a vztah bez tajných srovnání. Kdo se přestane řídit každým impulzem, může znovu zjistit, po čem opravdu touží.

Zkusme třicetidenní výzvu: měsíc bez pornografie a erotického obsahu. Přestaňme sledovat profily založené na vystavování těla a odložme seznamovací aplikaci, pokud v ní jen mechanicky třídíme lidi. Ne jako doživotní slib, ale jako poctivý pokus. Všímejme si, zda se nám lépe soustředí a zda druhé vnímáme jinak.

Nehodnoťme nahlas cizí těla, nesdílejme intimní snímky ani vtipy, které z člověka dělají kus masa. Když si všimneme krásy, připomeňme si: před námi stojí celý příběh, ne nabídka. Úcta se ukazuje v malých rozhodnutích: v tom, jak o druhých mluvíme, na co klikáme a co nesdílíme, i když nás nikdo nekontroluje.

Ve vztazích zavřeme zadní vrátka: záložní flirt, tajné zprávy i katalog náhrad. Při seznamování se neptejme jen „Co získám?“, ale „Co jsem připraven dát?“ Chceme-li lásku na celý život, jednejme podle toho: nespěchejme do postele, vyslovme své hranice a sex si ponechme pro věrný svazek. To není útěk před láskou. Je to odmítnutí její levné napodobeniny.

Změna se přenáší dál. Mladí potřebují víc než poučení o ochraně a souhlasu. Potřebují slyšet, že touha není rozkaz, čekání není ostuda a svou přitažlivost nemusí nikomu dokazovat. Přesvědčí je však hlavně vztah, v němž uvidí věrnost, něhu a odpuštění.

Nečekejme na obrat celé kultury. Trh žije z pozornosti; co přestaneme podporovat, ztrácí moc. Každý odmítnutý klik, uchované soukromí, uctivé slovo a věrné rozhodnutí oslabuje její tlak. Sami společnost nepřetvoříme, můžeme však kultivovat své okolí – a člověka v zrcadle.

Začněme dnes: odstraňme jeden zdroj pokušení a obnovme jednu dobrou zásadu. Právě tak se rodí člověk, kterým chceme být.

Sexuální revoluce položila důležitou otázku: kdo smí rozhodovat o našem těle? Především my sami. Zapomněla však na další: rozhodujeme skutečně, nebo jen plníme příkazy touhy, trhu a okolí?

Člověk, který něco odmítne zveřejnit, prodat či spotřebovat, není méně moderní. Jen ví, že ne všechno intimní a cenné patří na trh. Svobodný není člověk, který může mít sex téměř s kýmkoli. Svobodný je ten, který nemusí poslouchat každou touhu.

A navzdory všem obhájcům konzumní sexuality stojí za to říci jasně: člověk není zboží a láska začíná právě tam, kde konzumace druhého člověka končí.