Článek
Vlasta Průchová je tělem i duší jazzovou zpěvačkou, což potvrzuje fakt, že stála u kolébky progresivního jazzu u nás.
Se skupinou Rytmus 47 se věnovala bebopovému stylu, potom prošla mnoha kapelami, často vystupovala společně s členy rodiny - manželem vynikajícím vibrafonistou, kontrabasistou a zpěvákem MUDr. Janem Hammerem (byl rovněž skvělým lékařem - specialistou na choroby krevního oběhu) a synem klavíristou někdejšího Junior tria a nyní slavným skladatelem Janem Hammerem. V roce 1965 se v pražském jazzovém klubu Reduta objevil pořad nazvaný Jazz kolem Pygmalionu. Z pamětníků se kromě Jana Hammera st. a Vlasty Průchové v pořadu objevili bubeník Miroslav Vrba a Václav Irmanov (zpěvák a kytarista; rovněž ovšem i výborný sochař). Vlasta Průchová mi tehdy o Pygmalionu řekla:
„Pygmalion byl první československý jazzový klub, tenkrát ještě výhradně pro fanoušky. Hráli jsme progresivní jazz a jamovaly u nás i různé zahraniční kapely, jež projížděly Prahou. Vzpomínám si na belgický Roger Rosse, který hrál stejně jako my bebop. Pořad v Redutě vlastně navazuje na starou partu, kterou jsme tam měli.“
Pořady ovšem neměly vzpomínkový charakter. V Redutě spíš šlo o navázání na pocit pospolitosti a vedle výše uvedených pamětníků se v pořadech pravidelně objevoval Luděk Hulan, Jan Arnet, Jiří Mráz a pochopitelně i tehdy sedmnáctiletý Honza Hammer junior.
Vlasta Průchová bydlela ve Vladislavově ulici a pamatuji si, že velice často se muzicírovalo u nich doma, zejména když byly Mezinárodní jazzové festivaly, kdy se - pokud nebyl koncert - téměř nepřetržitě jamovalo. Pokud už nebylo kde, pak zcela určitě u Hammerů doma.
Jednou jsem jel s Hammerovými na jejich chalupu poblíž Příbrami (dnes už ji tam nemají) a do jejich tehdy malého auta se vešla nejen jejich čtyřčlenná rodina a já jako host, ale i pes a kočka. Kočka seděla na zadním okně a když se chtěla vyčůrat, udělala to klidně na moje sako. Je zajímavé, že kdykoliv jsem se s Vlastičkou Průchovou potkal, oba jsme si na tuto historku vzpomněli.
S Honzou Hammerem jsem se naposledy viděl krátce před jeho odjezdem do USA na sklonku šedesátých let, ale když napsal všechny znělky pro TV NOVA, volal jsem mu. Dokonce z toho telefonátu existuje videozáznam. Na tom pražském jsem vidět já a jsou slyšet moje otázky a na tom americkém (točil ho Petr Vrana) jsou zase slyšet Honzovy odpovědi a je vidět, jak sedí za svým mixážním pultem. Jako celek jsem to nikdy pohromadě neviděl. A protože celý rozhovor je jen o znělkách, prozradím jen, že se mi Honza přiznal, že nikdy před tím žádné znělky pro nikoho nepsal. Vy jste první, kdo to ví, jinak je to tajné!
