Článek
Když Pavla Sedláčka potkáte, budete muset uznat, že má daleko do jakéhokoliv dědkovství. Jeho výraz v obličeji je spíš klukovský. Poprvé jsme se pravděpodobně potkali někdy v roce 1968. Byl jsem na vojně a byl jsem vyslán jako vojín základní služby do poroty Armádní soutěže umělecké tvorby. Takové vojenské hledání talentů. Pamatuji se, že tam přijel Hynek Žalčík, pak ještě pár hudebníků, kteří mi vypadli z hlavy a Pavel Sedláček. Po amatérském klání tam zahrál se svou tehdejší kapelou. Když jsem se z vojny vrátil, nabídl jsem mu spolupráci jako textař. K mému překvapení nabídku přijal. Výsledkem bylo EP (malá deska se čtyřmi písněmi). Jednu z nich si na zahraniční melodii Pavel otextoval sám, ke druhé napsal hudbu a text jsem napsal já a k Pavlovu překvapení jsem přivezl z Brna dvě písničky, které napsal Petr Ulrych a které jsem sobecky otextoval sám. Deska dnes patří spíš ke kuriozitám Pavlovy diskografie. Písničky nepatří k hitům, ani evergreenům, ale ve své době svůj účel splnila. Kdo si to nepamatuje, tomu připomenu, že tehdy bylo zcela nemyslitelné zpívat anglicky. A anglický zpěv, a zejména rock and rolly, je přesně to, co Pavlovi vždy sedělo, sedí a bude sedět.
Nebylo to léta sedmdesátá, kdy totalita byla v rozpuku, ale nádherná léta šedesátá, kdy Pavel Sedláček byl rock and rollovým králem. V roce, kdy Jiří Suchý zakládal Semafor, zvítězil v kavárně Alfa v talentové soutěži. Zpíval Jailhouse Rock z filmu Vězeňský rok, píseň Elvise Presleye. A když se rock and roll dostává na index, zakládá Studijní skupinu bigbeatu. A protože nikdo nevěděl, co to bigbít je, procházelo mu to. V roce 1962 se stává členem divadla Semafor a s tím přišly dvě nesmrtelné písničky: Život je pes, kterou mu napsali Šlitr se Suchým a Hey Paula – duet s Evou Pilarovou, se kterou se v Semaforu seznámil. Tu první natočil v roce 1963 za doprovodu Big Beatové skupiny Divadla Semafor a tu druhou o rok později za doprovodu skupiny Olympic.
Pavle, tohle byly tvoje začátky, tak jak si to trochu pamatuji. Co pro tebe z toho bylo nejdůležitější?
„Těžko označit jednu věc za nejdůležitější. Proto vyjmenuji pár věcí, které byly pro mne začátcích důležité: a) dar kytary od rodičů v mých čtrnácti letech, b) poslech stanic AFN Munich a Radio Luxembourg v padesátých letech, c) výhra ve dvou soutěžích Hledáme nové talenty v roce 1958 a 1959, d) přijetí do divadla Semafor v roce 1962. Tolik k začátkům.“
Pavel Sedláček plný mladistvého elánu - foto Alexandr Janovský
Pak přišla nešťastná událost s tvým uvězněním kvůli údajně nelegální koupi auta v tehdejším Západním Berlíně. Nechci tuto epizodu rozebírat, spíš mne zajímá: bylo těžké po návratu z vězení znovu začínat?
„Bylo to těžké v tom smyslu, že mi byl po návratu z vězení v roce 1965 zakázán přístup do medií a bylo mi znemožněno nahrávat desky. To trvalo až do roku 1967 nebo 1968, sám už nevím přesně. Jinak jsem směl veřejně vystupovat a dost mi tenkrát pomohl textař a šéf divadla Apollo Jiří Štaidl, který se bolševika nebál a přizval mě do zájezdového programu.“
Oceňuji, že sis udělal hotelovou školu a že jsi dosáhl úspěchu i v gastronomii. Ostatně párkrát jsme se setkali ve tvé bývalé restauraci U veselé basy. Máš nějaký recept na úspěch v této branži?
„V průběhu normalizace v sedmdesátých letech si na mě bolševik zase vzpomněl a opět jsem byl obětí častých zákazů. A tak jsem se v roce 1980 rozhodl, že se budu živit něčím jiným. Zkusil jsem nabídnout svoje služby Supraphonu (vystudoval jsem elektro fakultu, obor rozhlasová, filmová a televizní technika), ale kvůli kádrovému profilu mě zaměstnat nechtěli. Tak jsem se vrhnul na gastronomii (byl jsem již dlouho amatérský kuchař), vystudoval jsem hotelovku a vyučil se v oborech kuchař a číšník a působil jsem v pražském Interhotelu Olympic a v pražské Lucerně, kde jsem měl později na starosti tři provozovny. A v roce 1990 jsem se udělal sám pro sebe. V průběhu mé gastronomické éry, tj. až do roku 2018, jsem vlastnil (buď sám anebo se společníky) celkem čtyři restaurace či kavárny. Že se mi v branži dařilo, přičítám zejména faktu, že jsem začínal skutečně od píky a nemohlo mě v oboru nic překvapit a uměl jsem si tedy vybrat zaměstnance. A také snad tomu, že jsem se neustále snažil v oboru vzdělávat.“
Před lety jsi uspořádal v pražské Lucerně megashow „Pavel Sedláček a Cadillac orchestra“. To jsi připravil k 55. výročí vzniku Rock’n‘ Rollu,. Z toho vyplývá, že rock and roll je o deset let mladší než ty. Bylo ti už deset, když přišel svět. V kolika letech přišel k tobě osobně?
„Ptáš se, jak ke mně přišel rock and roll. Je to jednoduché. Ve čtrnácti jsem dostal kytaru a v patnácti jsem začal poslouchat stanici pro americké vojáky v Evropě AFN Munich a později Radio Luxembourg, jak už jsem zmínil. Tam už bylo rock and rollu spousta. A taky mi pomohlo, že jsem se už tenkrát několik let učil soukromě angličtinu.“
Co k tomu dodat? Je těžko uvěřit, že začal hrát a zpívat jako malý patnáctiletý chlapec, ale s velkou kytarou a to rovnou Rock Around the Clock, což byl vlastně první rock and roll, který tehdy do Československa přišel. A od této chvíle uplynulo sedmdesát let. Takže Pavel Sedláček je dodnes - alespoň v mých očích - rock and rollovým králem. Ať žije král!
