Jak může bitcoin ztroskotat – a proč zatím pluje dál

Občas se objeví názor, že bitcoin není žádný technologický objev vzniklý „od lidí pro lidi“, ale promyšlená past. Že ho spustila tajná služba – CIA, NSA nebo čínská vláda – aby nalákala odpůrce režimu, zmapovala je… a až přijde čas, síť vypnula nebo ovládla.

Indicie? Anonymní autor, podezřelé načasování, příměsi game theory a vojenské kryptografie. Zní to jako scifi – a nic víc to ani nebude.

Bitcoin neběží v žádném „vládním cloudu“. Běží na běžných počítačích lidí po celém světě – na otevřeném kódu, do kterého každý vidí. Aby šlo o reálnou past, musela by mít dotyčná entita něco opravdu výjimečného: například řešení problému P vs. NP, které by umožnilo prolomit šifrování používané nejen bitcoinem, ale většinou internetu.

A i kdyby takovou výhodu měla – dala by si opravdu tu práci spustit veřejný, decentralizovaný systém a víc než patnáct let čekat, až se do něj „chytí“ pár anarchistů?

Díky své ceně bitcoin dnes funguje jako globální test kryptografické odolnosti. Obsahuje tzv. bounty adresy – veřejné peněženky s bitcoinem, jejichž klíče jsou záměrně oslabeny a odstupňovány podle obtížnosti. Kdokoli je dokáže prolomit, získá nejen odměnu, ale zároveň odhalí s jakou úrovní odolnosti můžeme aktuálně ještě počítat.

Zatímco první úrovně byly dávno prolomeny, ty složitější stále drží. Díky tomu máme jedinečné okno do reality: víme, jak blízko (nebo spíš daleko) se útočníci aktuálně nachází. A že na aktualizaci kryptografie v bitcoinu máme zatím dost času.

Mimochodem: a co ty kvantové počítače? Bitcoin už se na ně dávno připravuje!

Pravděpodobnost: Asi jako že je na vás zaměřen sledovací satelit NBA.

Další častá obava zní: „Státy to nenechají projít. Budou se rvát o svůj monopol na tvorbu peněz.“

Možná. Ale pokud někdy existovalo okno, kdy bylo možné bitcoin zašlapat regulacemi, tak je dávno zavřené. V úplných počátcích, kdy ho používalo pár nadšenců, běžel na pár serverech, které se daly fyzicky obejít, by to možná šlo. Jenže dnes už je všude. Běží na desetitisících počítačů po celém světě. Peněženky a software jsou volně ke stažení. A samotný protokol zná a šíří generace, která s ním vyrostla.

Státy si přitom navzájem konkurují. Když jeden začne bitcoinery pronásledovat, jiný jim (a jejich bohatství hlavně teda) otevře náruč. Představa, že by se všechny vlády světa globálně shodly na zákazu bitcoinu, je extrémně nepravděpodobná. Naposled se něco podobného povedlo v roce 1961 – při podpisu mezinárodní úmluvy o drogách. A i tak je stále v každém větším městě seženete do pár hodin.

A co víc – když budete chtít, žádný policajt u vás bitcoin nenajde. Můžete ho mít jen v hlavě – ve formě tzv. seedu, tedy dvanácti až dvaceti čtyř slov, která si stačí zapamatovat. Rozjet proti takovým držitelům represi by vyžadovalo opravdu hodně cel ve sklepeních Ministerstva lásky. Kdokoliv s funkční pamětí by mohl být podezřelý.

Trend je navíc zatím přesně opačný. Státy si začínají bitcoinery spíše předcházet (nebo nás jen balamutí?) svým vstřícným přístupem. Schvalují regulované nástroje ETF, uvolňují daňová omezení.

Pravděpodobnost: Asi jako že se 195 lidí domluví na společné dietě. A skutečně ji dodrží.

Co když se jednoho dne ukáže, že celý bitcoin stojí na chybě? Že má v sobě dosud neodhalený a neopravitelný bug, na kterém celá síť jednoho dne spadne?

Vyloučit to nelze. I když na jeho open-source kód už 16 let koukají ti nejlepší programátoři a kryptografové z celého světa – a za tu dobu ho prakticky celý několikrát přepsali. Každý zásah je přitom veřejný, předmětem dlouhých diskusí a pečlivého code review. Nic se nenasazuje „jen tak“.

Bugy se samozřejmě v historii vyskytly. V roce 2010 došlo k fatálnímu přetečení číselného typu, které umožnilo vytvořit víc bitcoinů, než kolik jich má kdy být. V roce 2013 zase nekompatibilní změna způsobila dočasný rozpad řetězce. V obou případech komunita zareagovala rychle – chyby byly opraveny, síť se rychle vzpamatovala. Ale ukázalo se, že i bitcoin je nakonec jen software.

Existují i známé budoucí hrozby – třeba tzv. timestamp overflow, který nás čeká v roce 2106. Nic, co by ohrozilo dnešek, ale důkaz, že dokonalý není. A nikdy nebude.

Přesto platí: čím déle běží bez pádu, tím pravděpodobněji poběží dál. Každý jeho další blok je důkaz místo slibů.

Pravděpodobnost: O něco vyšší než že v Eiffelovce chybí šroubek. Kvůli kterému spadne.

Bitcoin je pomalý. Na základní vrstvě zvládne jen nějakých 7 transakcí za sekundu. K tomu jsou tyto transakce drahé. Nemá pohodlné a rychlé platby jako Apple Pay. A místo centrální databáze používá… no, veřejnou účetní knihu, kterou může mít každý u sebe.

Není tohle důkaz, že se to nikdy nemůže rozšířit? Že to není pro masy?

Tahle kritika ovšem často ignoruje zásadní princip vrstveného designu: v základu je pomalý schválně, aby zůstal decentralizovaný (aby opravdu každý mohl mít u sebe tu svojí kopii účetní knihy a nezávisle ji auditovat) – a tedy i bezpečný a odolný vůči útokům a manipulaci. Rychlost a pohodlí se řeší na vyšších vrstvách – jako je aktuálně Lightning Network, potenciálně Ark, či jiné, dosud ještě nevymyšlené inovace a protokoly. Však i ta Apple Pay je jen vrstva běžící nad různými dalšími karetními a bankovními vrstvami dolaru, či koruny!

Otázka zní: stačí to? Udržíme decentralizaci, pokud se síť globálně adoptuje? Neztratíme po cestě klíčové vlastnosti?

Myslím, že ne. Nepovažuju za selhání, pokud drtivá většina lidí bude bitcoin používat za pomoci prostředníků a správců, kteří zároveň pomohou se škálováním. Většina lidí stejně nechce – a ani nepotřebuje – nést plnou odpovědnost za své peníze. Raději tuhle roli svěří někomu jinému, zaplatí mu za to pár drobných a budou mít komu zavolat, když zapomenou heslo.

Klíčové však je, aby pro každého – při vynaložení přiměřeného úsilí – vždy existovala možnost používat bitcoin napřímo, bez prostředníků. Právě to – a také volná a otevřená konkurence – bude držet tyhle prostředníky, tyhle budoucí bitcoinové banky na uzdě.

Pravděpodobnost: Asi jako že dálnice nebudou fungovat, protože se po nich nedá zajet ke každému domu.

Bitcoin má neměnná monetární pravidla. Konečné množství. Předem daný plán uvolňování nových jednotek. Žádná centrální banka, žádné „tiskneme, kolik je třeba“. A právě to některé ekonomy, vychované v duchu centrálního plánování, děsí.

Představa, že by hlavní měna nemohla být flexibilně nafukována a stahována z oběhu, že by v krizi nešlo „stimulačně zasáhnout“, se mnohým jeví jako čiré šílenství. Jak chcete zabránit recesi, když nemůžete pumpnout do ekonomiky likviditu?

Podle keynesiánské logiky je pevná měna rizikem – vede ke krizi, k deflaci, k zacyklení. Ale rakouská škola naopak tvrdí, že právě vnější hranice a nemožnost manipulace jsou základem zdravé ekonomiky. Bez inflační berličky se trh čistí rychleji. Bez možnosti monetární injekce musí systém řešit příčinu, ne jen příznaky.

Tahle debata není uzavřená. A patrně nikdy nebude. Nemáme dvě planety – jednu keynesiánskou, druhou rakušáckou – na kterých bychom sledovali, které se bude dařit líp (a ani to líp by nešlo objektivně měřit, pouze subjektivně hodnotit). Můžeme ale nechat lidi si vybrat. Bez donucování.

Pravděpodobnost: Záleží, jestli víc věříte spontánnímu řádu, nebo knoflíku s nápisem ‚stimulus‘ na stole guvernéra centrální banky.

Dnes těžaři dostávají odměnu za vytěžený blok – to je jejich primární motivace udržovat síť. Ale ta klesá každé čtyři roky (i když vyjádřeno v dolarech i tak stále roste). Co se stane, až se odměna bloku přiblíží nule? Zbydou jen poplatky za transakce.

Tohle není teorie, ale danost. A zatím není jisté, že výnosy z poplatků budou po několika dalších půleních dostatečné na to, aby síť zůstala bezpečná.

Možná budou poplatky na základní vrstvě růst s adopcí. Možná bude nutné na vyšších vrstvách komprimovat spoustu a spoustu dílčích plateb (a poplatků z nich) do jednoho onchain zápisu s velkým poplatkem. Možná se zefektivní těžba…

Ale je to reálný problém – určitě nejsložitější technicko-ekonomická otázka, kterou má bitcoin před sebou. Já však věřím, že na ni neexistuje odpověď ex ante. Tak jako jsme si před třiceti lety nedovedli představit, jak bude vypadat dnešní trh s jídlem (Kdo si uměl představit zázračné placičky, na kterých si naklikám oběd a ten se mi za 20 minut objeví u  dveří?), tak nedovedeme předpovědět, jak bude vypadat trh s blockchainovým prostorem za 30 let.

Můžeme jen věřit tržnímu principu (a Jevonsovu paradoxu), podle kterého pokud bude bitcoin i nadále užitečný, tak si na svou bezpečnost dokáže vydělat. Trh totiž často nachází řešení až ve chvíli, kdy je potřeba. Ne dřív.

Pravděpodobnost: Asi jako že trh nezvládne bezpečně poskytovat službu, po které je poptávka.

Navzdory poněkud ironickému tónu beru všechna výše popsaná rizika zcela vážně – a o každém z nich jsem ve své více než desetileté kariéře bitcoinera dlouho uvažoval. Bitcoin může narazit na technický problém, ekonomické limity nebo politický odpor. Neexistuje žádná záruka, že všechno dobře dopadne. Nakonec nic není jisté. Snad jen smrt. A ještě nějakou chvíli i daně.

A přesto je pro mě bitcoin jednou z mála jistot v jinak dost překotném a volatilním světě. Je to stabilní systém, který nikomu nepatří, nikdo ho nemůže zastavit, ani deformovat podle vlastních zájmů – a přesto v něm lidé každý den dobrovolně spolupracují. To je pozoruhodné.

Nepotřebuji, aby bitcoin byl dokonalý. Stačí mi, že zůstává takový, jaký ho Satoshi spustil. Že funguje na principech dobrovolnosti, otevřenosti a nezávislosti. Na zcela jiných principech než všechno ostatní, co kolem sebe v ekonomice a politice vidím. Přináší možnost volby a konsensu do světa peněz - světa, který byl dosud doménou donucování a centrálního plánu.

Chápu, že to tak nemusí vidět každý. Každý máme jiné hodnoty, jiné priority, jinou míru averze k riziku, jinou důvěru k institucím nebo k technologiím. Naprosto v pořádku. Bitcoin k ničemu nenutí. Jen nabízí alternativu těm, kteří ji rádi přijmou.

A jak to vidíte vy? Napište mi, který scénář považujete za nejpravděpodobnější – nebo přidejte ten, který mi unikl.