Článek
V ideálním světě
Zkusme to na takovém vzorovém příkladu. Nejprve musíte vzít nějaký kapitál, typicky svůj čas, nebo i nějaké ty již uspořené peníze, a vystavit ho riziku. Jakkoliv se stát snaží u klasického zaměstnaneckého poměru lidi od rizik práce odstínit (přenést je na zaměstnavatele), je to vždy činnost s nejistým výsledkem. Povede se nám to? Budou mít o výsledek naší práce ostatní lidé zájem? Vyplatí se nám to? Odměnou za to jsou pak peníze. Rozdíl mezi tím, co jste společnosti prací přinesli, a tím, co z ní odčerpali, jsou vaše úspory. Držením úspor nepodstupujete riziko. Nebudou vám nominálně ubývat proto, že byste „spořili špatně“. Tyto úspory je pak možné (nikoliv nutné) dále investovat. Vystavit je dalšímu riziku, které může být odměněno výnosem.
Spekulace je nebezpečná věc, ale investování není o nic bezpečnější. Vyžaduje znalosti, úsudek — a především charakter.
Spoření je mrtvé
Vše výše uvedené však platí pouze za ideálních podmínek. Jednou z nich je, že peníze – monetární statek, ve kterém jsou úspory drženy – uchovávají hodnotu. To ovšem není případ dneška. Ať už je to výsledek tisícileté entropie, nebo zlého úmyslu generací veřejnoprávních zločinců, peníze, které dnes musíme používat, hodnotu nedrží. Jsou záměrně navrženy tak, aby hodnotu ztrácely v centrálně naplánovaném tempu (typicky 2 % ročně).
Není to konspirace
U toho ztrácení hodnoty se ještě zastavme. Mnoho lidí žije v přesvědčení, že inflace je nějaká životní danost, s kterou se pak snaží naše centrální banky bojovat a kočírovat ji. Je to právě naopak. Inflace je umělý a záměrný lidský konstrukt. Centrální banky jsou od toho, aby ji realizovaly. Děje se tak na základě keynesánckého patoekonomického učení, podle kterého když nebudou lidé postrkáváni do spotřeby a investic umělým znehodnocováním jejich úspor, tak nakonec nebude utrácet a investovat nikdo a ekonomika se zastaví.
Nezastaví
Úspory jsou odložením spotřeby (investic). Nikoliv vyhnutím se spotřebě (investicím). Spoření není samoúčelnou činností. Strýčkové Skrblíkové, kteří plní naškudlenými penězi mrakodrapy, existují jen v pohádkách (a asi i představách nejpřesvědčenějších keynesánců). Peníze nejsou hodnotou samy o sobě, ale nárokem na budoucí hodnotu. Pokud by někdo celý život jen střádal a nikdy nic neutratil, jeho úspory by po smrti stejně připadly dědicům nebo společnosti, která je přerozdělí. Z principu tedy žádné peníze nezůstávají navždy „uložené“ – dříve nebo později se promění v poptávku po něčem reálném. Otázka nezní zda, ale kdy a jak: bude to klidná, uvážená volba, nebo vynucená reakce na inflaci a slábnoucí kupní sílu?
Z posouzení vývoje posledních 35 let, které provedla ve srovnávací studii společnost Capital Markets, vyplývá, že jediné zajištění úspor proti inflaci je investování.
Financializace společnosti
Když nás systém nutí k okamžité spotřebě a současně k „investičnímu zhodnocování“ všeho, co si chceme uchovat, má to mnoho (a pro mnohé zjevně nečekaných) důsledků. Zcela se mění způsob, jakým lidé uvažují o majetku, práci i budoucnosti. Úspory, které dříve sloužily jako bezrizikové zajištění proti nepřízni, se přesouvají do rizikových aktiv – akcií, dluhopisů, fondů nebo nemovitostí. Běžný člověk tak není jen střadatelem, ale i neformálním investorem, přestože často nemá čas ani znalosti k hodnocení rizik. Riziko nepodstupuje jen ve své profesi – nese ho nepřetržitě, nikoliv proto, aby vydělal, ale aby si uchoval to, co již vydělal. Tato trvalá nejistota ovlivňuje psychiku, spánek i schopnost plánovat. Budoucnost se rozostřuje, lidé se soustředí na přítomnost, nedostatek úspor a vysoké úrovně rizik činí ekonomiku křehčí a náchylnější ke krizím. A čím více jsou lidé nuceni žít přítomným okamžikem, tím méně jsou schopni tvořit budoucnost. Vyšší časová preference oslabuje nejen jednotlivce, ale i samotné základy civilizace.
Takže
Závěrem tedy zopakujme rozdíl mezi spořením a investováním. Při spoření držíme peníze (monetární statek), který je ze své podstaty bezrizikový (resp. nese nejnižší možné riziko držby – ve srovnání s jinými formami uložení hodnoty). Jejich kupní síla může v čase růst, ale samy o sobě nenesou žádný výnos. Při investování měníme peníze za riziková aktiva a očekáváme kompenzaci za podstoupené riziko ve formě většího počtu jednotek monetárního statku. Připomeňme, že schopnost odkládat spotřebu a tvořit úspory je přirozenou součástí zdravé ekonomiky i psychiky jednotlivce. Pokud je tato schopnost systematicky podkopávána, ať už skrze uměle způsobovanou inflaci, nebo strukturální tlaky na investování, přicházíme nejen o finanční stabilitu, ale i o svobodu rozhodovat o vlastním životě v čase. Skutečně zdravý ekonomický systém by měl jednotlivci umožnit uchovat hodnotu jeho práce bez nutnosti každodenního spekulování.
Schopnost nechat peníze jen tak být – bez neustálého manévrování – je svoboda, na kterou jsme téměř zapomněli.
Tato úvaha je inspirována esejí Parkera Lewise „Bitcoin Is the Great Definancialization“.
