Článek
Slovo „kult“ v běžné řeči často označuje něco podezřelého, fanatického, slepě věřícího. Používá se jako zbraň – jako nálepka, která má protivníka diskreditovat bez potřeby argumentace.
Bitcoineři bývají označováni za kultisty, kteří „věří v magické internetové peníze zajišťující rychlé zbohatnutí“, zatímco oni zase mají tendenci vidět kult v nekritickém uctívání státu, fiat měn nebo centrálních bank.
Je bitcoinový svět skutečně kultem?
Při letmém pohledu ano: má zakladatele zahaleného tajemstvím, posvátné texty (whitepaper), svátky (genesis day, pizza day, halving), objevují se i různí proroci – často však falešní (Ver, Saylor), společné symboly i rituální fráze: „Bitcoin fixes this“, „Not your keys, not your coins“, „HFSP“.
Komunita sdílí mytologii, jazyk, rituály i určitý étos – disciplínu, trpělivost, nedůvěru k autoritám. Na první pohled to opravdu vypadá jako kult. Ale má to háček.
Bitcoin není kultem víry, nýbrž skepticismu.
Je to paradoxní: vzniká tu kultura s některými prvky náboženství – ale místo poslušnosti káže neposlušnost, místo víry ověřování. Základní přikázání zní: „don’t trust, verify“ – tedy nevěř, ověřuj. Zpochybňuj vše, včetně bitcoinu samotného.
V bitcoinové komunitě je pochybování normou. Debatuje se o všem – od designu protokolu přes ekonomické pobídky až po nuance bezpečnosti. Každá navrhovaná změna prochází veřejnou, často ostrou diskusí. Neexistuje autorita, která by rozhodla shora. Konsenzus se nerodí snadno – a právě v tom spočívá síla systému. Pochybování tu není slabost, ale základní mechanismus přežití.
Whitepaper od zakladatele Satoshiho? To není žádné svaté písmo. Je to technický popis a zdůvodnění návrhu – ne manifest víry. Byl to nepochybně génius, ale i on se mýlil – v návrhu, v kódu, i v odhadech. Udělal chyby, zanechal bugy. Původní kód byl již prakticky celý přepsán komunitou vývojářů.
A bitcoineři si provozují vlastní instance těchto bitcoinových programů (síťových uzlů), aby sami a nezávisle ověřovali všechna pravidla. Sami si drží přístupové klíče ke svým bitcoinům – protože je nikomu cizímu nesvěří.
Bitcoin nestojí na důvěře v autoritu – právě naopak, funguje přesto, že v něm žádná autorita není. Pokud už připomíná náboženství, pak jedině jako kacířská sekta, která pálí dogmata minulosti a nahrazuje je radikální osobní zodpovědností a instinktivní nedůvěrou.
A jestli někdo slibuje rychlé zbohatnutí, tak to není bitcoiner. To je podvodník – jen další v řadě těch, kdo převlékli starý trik do nového hávu. Místo zaručeně výnosných korporátních dluhopisů teď nabízí bitcoin. Ale princip je stejný. Nesedejte na lep.
A jak si stojí typičtí odmítači?
Často jde o přesný opak. Místo zdravého skepticismu nastupuje pohodlný konformismus. Typický fiatista věří, že „stát je přirozený“, „peníze vždycky dělala vláda“, „inflace je nutná pro růst“ nebo že „centrální banka ví, co dělá“. Ale odkud tyto postoje pochází?
Často nejde o výsledek uvažování, ale o hluboce zakořeněné produkty propagandy. Propaganda není plakát na zdi – je to rám, ve kterém vyrůstáme. Uctívat a nezpochybňovat demokratický stát a jeho dobrodiní se institucionalizovaně učíme již od šesti let. Neučíme se hledat alternativy – učíme se následovat naučené postupy; přejímat to, co říká a dělá většina.
Podpora fiat systému je zřídka kdy výsledkem kritické úvahy – častěji je to jen setrvání ve výchozím nastavení – v tom, které nám všem kdysi nainstalovali.
A jakákoli odchylka od něj se nám má zdát nebezpečná, šílená nebo směšná. Žádné nezávislé myšlení; jen víra v přidělenou autoritu, výsledek demokratického procesu a status quo.
Co je tady vlastně kult?
Je to ironie: zatímco bitcoineři bývají obviňováni z kultismu, skutečná náboženská víra – víra bez důkazů, bez analýzy a bez ochoty o ní pochybovat – se často nachází na opačné straně.
Kult totiž není o tom, že někdo věří něčemu menšinovému nebo neobvyklému. Kult vzniká tam, kde se víra stává nedotknutelnou, kde se zpochybňování zažitého stává cílem posměchu a kritiky složené z opotřebovaných mýtů.
A v tomhle světle působí bitcoinový svět – navzdory své podivnosti a vnější teatralitě – jako prostředí radikální intelektuální svobody a ateismu.
Kdo chce rozpoznat kult, neměl by se ptát, čemu to ti lidé věří – ale jestli smějí zpochybňovat.
