Auto, auto, auto

Auto, auto, auto, auto…

„Verunko, jsi připásaná?“

„Ano bábuško.“

„Neříkej mi bábuško, nelíbí se mi to.“

„Tak jo, babi.“

Mezitím, co probíhal rozhovor na úrovni, jsem bezradně zírala na klíč v ruce a došlo mi, že to není klíč a že s ním rozhodně nenastartuji.

Už jsem jezdila auty, kde se klasicky musel klíč zastrčit do startéru, otočit a jelo se. Nebo se něco, co se tvářilo jako malá krabička, přiložilo k panelu a jelo se. Nebo se podobně tvářící krabička položila do meziprostoru, který odděluje sedadla. Zmáčkl se pedál. A jelo se.

První velký problém jsem zažila, když se mi syn chtěl pochlubit novým autem. Provezl mě, vysvětloval, jaká je výhoda mít automat a mlel a mlel a mlel. Najednou zastavil na autobusové zastávce a s větou, že si musí ještě něco zařídit, ať si ten bourák vyzkouším řídit, prásknul dveřmi a zmizel. Dva pedály místo tří a řadicí páka popsána písmeny, která mi nic neříkala. Zoufale jsem přemýšlela, co mám vlastně dělat a najednou za autem přistálo UFO. Nebo to tak spíš vypadalo. Ostré světlo mě oslepilo a ozval se zvuk, kterým mimozemšťani oznamují obsazení a porobení planety. Nadechla jsem se s tím, že musím přestat sledovat blbé filmy.

Ozvala se rána do okýnka, takže teorie o útoku se vrátila a já se roztřásla při představě, že končím.

„Mohla byste sakra odjet? Blokujete zastávku a já mám autobus plný lidí.“

Super. Tak to není mimozemšťan, ale naštvaný řidič hromadné dopravy. Ono to ale nevypadalo o moc bezpečněji.

„Když já nevím, jak se s tím jezdí.“

A rozbrečela jsem se.

Otevřel dveře, vytáhl mě, nastartoval a poměrně klidně mi řekl, ať vypadnu a zaparkuju na nejbližším parkovišti.

Jo, jenomže toto auto je zeťákových rodičů a já nevidím nic, co bych znala. Po kratším hledání jsem našla otočnou páčku. Takovou, jakou měla moje babička coby vypínač. V sedmdesátých letech…

Nastartovala jsem na první pokus. Sáhnu na řadicí páku, a ta vypadá taky jinak. Už se nechci trápit a volám dceři.

„Zuzi, to je automat?“

Po ujištění, že ne, jsem zařadila, jak jsem byla zvyklá u svého auta a sešlápla pedál. Auto místo aby couvlo, prudce poskočilo vpřed, a zastavilo asi deset centimetrů za hodně drahým Mercedesem.

Zařvala jsme něco hodně sprostého a hned dodala pardon, pardon, pardóóón, protože jsem si uvědomila, že Verunka všechno slyší, nahrává a v nejnevhodnější chvíli použije.

Posvítila jsem si telefonem na páku, zjistila, že to je jiná, starší verze a hodně pomalu vyjela.

Když už jsem se zklidnila, uvědomila jsem si, že blbě vidím. Po dalším kilometru na mě začali protijedoucí řidiči blikat. Dřív bych asi ukázala nějaké obscénní gesto, ale teď mi došlo, že mi dávají najevo, že bych měla rozsvítit světla, když už je tedy tma a začíná sněžit. Světla byla naštěstí na svém místě.

Mezitím se zezadu ozvaly divné zvuky a Verunka spustila.

„Babi, víš, že tady je ve střeše okýnko, chceš, abych ho otevřela?“

Koukla jsem do zpětného zrcátka. Verunka ležela zkroucená na sedačce, nohy na stropě a snažila se jimi odsunout kryt.

„Okamžitě si sedni!“ Neječím na vnoučata často, takže když uslyšela můj hysterický výkřik, způsobně si sedla, položil ruce na stehna a koukala z okna na padající sníh.

Zaparkovala jsem před výtvarkou, zkontrolovala čas a uklidnila se, že stíháme.

Dveře nešly otevřít. Po marném boji jsem opět rozsvítila baterku na telefonu a hledala na palubce a v blízkém okolí symbol zámku, který je v každém autě. A co myslíte? Nebyl tam! Opakovaně jsem pět minut zkoušela otevřít dveře, okýnka a hledala symbol.

Když se zezadu ozvalo nešťastné: „Babičko a stihneme tu výtvarku?“, polkla jsem ironickou poznámku, že už teď je pozdě. Nikdo nemůže za to, že jsem netechnický typ.

Vytočila jsem dceru. Odpověď, že auto není její a neví, ať volám zeťákovi. Ten mi telefon nebral, byl na tréninku. Další hovor proběhl s Růženkou, tchyní dcery, majitelkou auta. Další informace o ničem. Auto je staré, nepoužívá ho, tak ať volám Vaškovi. Ten sice auto používá, ale neuvědomuje si, jak to funguje, protože s ním jezdí jenom výjimečně. A ať hledám a zkouším. Když to nepůjde, přijede z Ostravy. Do toho zavolal zeťák, jestli se něco stalo. Rada, ať zkouším a hledám, mě fakt moc nepovzbudila.

Zoufale jsem se opřela a přemýšlela. Verunka mezi tím několikrát vyzkoušela otevřít dveře, a když to nešlo, navrhla, že proleze tím střešním okénkem. Zaujalo mě to, ale představa, že šestileté dítě ve tmě a zimě stojí u auta, které nejde otevřít, mě vrátila do reality.

„Verunko, my tu asi budeme muset přespat. A nemáme žádné jídlo.“

Položila jsem hlavu na volant a propadla černé beznaději.

„Babi v klidu, mám velkou svačinu. A my to teda nestihneme?“

Naštvaně jsem zalomcovala startovací páčkou, ta se zatlačila a auto se s cvaknutím odemklo.

Popadla jsem Verunku a utíkala k budově ZUŠ. Před schody jsem uklouzla na tvořícím se náledí a bez běžného sprostého komentáře se zvedla a bez jakéhokoliv náznaku důstojnosti jsem Verunku s dvacetiminutovým zpožděním doručila na výtvarku.

Asi tak to mám s auty.