Článek
Nejdojemnější chvilka Vánoc.
Štědrý večer. Jdu slavnostně zapálit svíčky, atmosféra jak v reklamě. Až na to, že hned jak otočím záda, kočka mi začne žrat staniol z ozdob. Stromek se třese jak po epileptickém záchvatu. Říkám si: „Klid, dychaj. Hlavně klid.“
A pak se děcka už potácí kolem stromku jak hladové supy nad mršinou. V očích plameny, ruce svrbi, číhají, kdy to konečně začne.
A chlap, ten sedí jak socha, hrká nohou a dělá, že nic nevidí, bo vi, že jak někoho napadne otázka „Kdo podava dárky?“, bude dělat mrtvého brouka.
Pak řeknu: „Tak dobře, može sa.“ A nastane zemětřesení 8,2 stupňů Richterovy skály. Papíry litaji, mašle litaji, děti litaji, skoro i chlap lita, bo sem mu zavadila o koleno.
První dárek. Maly ho rozbali, ani neví od koho je, ani co v něm je, jen řve: „Další!“
Druhý dárek. „To su ponožky?“ řekne tonem jak kdybych mu podala použité kapesníky.
„To su funkční ponožky!“ řvu. „A kvalitní!“
„Já chcu něco elektrického!“
„Jo, ja tež. Třeba šoky na uklidnění.“
Dcerka rozbalí něco růžového. Začne hned brečet, bo nečekala růžové, ale fialové. Jasně. Růžová je teď smrtelná urážka.
„Mamo, tys mě vůbec neposlouchala!“
„Ale poslouchala, jen sem to blbě pochopila.“
„To je to samé jak neposlouchat!“
No, to je pravda. Ale já mám v tuto chvilu už stejně nervy jak sklo z OBI – tenké a levné.
Pak rozbalím ja. Balík od chlapa. Říkám si: „No, třeba mě překvapí.“
Otevřu to.
Aha. Mixér.
Mixér, do řiti.
„Ale to je jako kvalitní, mně řekli v obchodě, že to chce každá žena,“ říká.
„No jasně. Zejtra ti ukážu, co si koupí chlap, kerému žena kúpi mixér.“
Pak rozbalí chlap svůj dárek ode mě. Dal by cokoli, aby to byla flaška rumu.
A ja mu zrobím překvápko – bundu, co potřeboval už rok.
„To je pěkne, děkuju.“
A víš, že to myslí. On má z bundy radost. Chlap je prostě jednoduché zvíře, požehnání i prokletí zároveň.
Nejhorší moment ale přijde, když se z papírů, mašlí a krabic stane hromada jak skládka odpadu v Nejdku. Všude bordel, jak kdyby sa tam prohnal hurikán Helena z vedlejšího bytu.
A děcka? Ty už melou jedno přes druhé:
„To je všecko?“
„To je všecko?!“
„Šak ste toho měli plnou haldu!“
„Ale ja čekal drona…“
„Ja várny kotel na slizy…“
„Ja kameru…“
„Ja ticho,“ řvu ja.
Nakonec sedim na gauču, v ruce vaječňak, na hlavě mašličku z dárku, co mě trefila při rozbalovaní. Na zemi zbytky papiru, co kočka žere s výrazem, že už to vzdala a je ji všechno jedno.
Hotovo. Vystřilene. Darovane. Rozbalene.
