Článek
POLEDNICA
Jedna taka mlada mama,
cely deň v kolotoču byla,
synka měla.
Takeho maleho,
ale inak velkyho poskočka.
Ten furt ječel,
po stole mlatil,
furt něco chtěl,
jak gdyby byl on jen sam na tym na světě.
„Stichni už,
bo tě šlehnu, ty šilene děcko!
Řveš tu cely deň!“
Mama na něho ječi, ruky si drží ve vlasech.
„Neječy furt, bo tě vyhodim na venek!
„Řveš! Furt enem řveš!
Polednicu zavolam,
ta tě dostane!
Tož ta přide,
jak nepřestaneš řvat!“
Děcko řve eště vic,
mama už naštvana,
a jak to řekla, že přide ta Polednica,
BUCH BUCH DO DVEŘ!
Mama vyplašena pravi: „Gdo tam je?“
Za dveřama hlas, jak kdyby šel od koryta.
„Polednica!
Jsem tady pro toho škreta.“
Mama zbledne jak papir křídovy,
Řve jak šilena „Ni! Moje děcko ni!“
Drží syňka pevno,
on oči velké, jak by nima pravil: „Mama, tož pomož mi!“
Polednica se bliži,
ticho je,
jenom její dech slyšiš.
Synek už žádný hlas,
enom hlava mu padne.
Mama v strachu pevno objima,
no už pozdě je.
A tak to dopada,
když mama bez rozumu pravi,
že zavolá na synka to,
co by nikdy neměla.
Děkuji pane Erbene…
