Článek
Všeci u stolu, nervy na pochodu. Ostrava jede…
Je to jen provařená komedie, kde já su hlavní herečka, scénáristka, kulisák aj blb, co ma všecko odmakat. Dopoledne. V kuchyni bordel jak z MasterChefa po apokalypse. Na lince stojí tři misky, dvě zapomenuté várky těsta, uplivnutý cukr z cukroví, a kapr v lavoru, co na mě čumí jak by věděl, že je mu konec.
Chlap přijde, podívá se a řekne:
„Nějaký chaos tu máš.“
Chaos? CHAOS?
To je organizovaná válka. Kdyby přišla hygiena, buď omdli, nebo mi dá vyznamenání za odvahu. A pak přijde ta osudová věta:
„Potřebuješ s něčím pomoct?“
A já vím, že ať odpovím „jo“ nebo „ne“, bude to stejně špatne. Řeknu: „Tak prosím tě, oloupej brambory.“
Chlap si sedne, pustí si rádio, oloupe dva kousky tempem, kterým želva vychovává mladé, a pak jde na zachod.
Než se vrátí, mám brambory hotové sama. Optá se: „A máme tu tatarku?“
„Ne, nemáme. Ale máme majonézu.“
„A proč nemáme tatarku?“
„Protože ju žereš lžičkou v červenci, chápeš?“
„Není třeba být hnusná.“
Nééé, to jsem přece cele hodná. Pak ho pošlu … prostřít stůl.
Chlap donese talíře – tři hluboké, jeden mělký, jeden desertní a jednu misku po psovi.
Vidličky? Každá jinak. Jedna ohnutá jak po rvačce v hospodě.
Svíčky dá na opačnou stranu, než sedíme.
A ubrousky? Ty ani neví, že existují. Když to opravím, sedneme si ke stolu.
Děcka řvou: „Můžeme už?!“
Chlap čumí na polévku a hledá oči kapra jak CSI detektiv.
Já se snažím vypadat klidně, ale uvnitř hoří požár tří vesnic. Zvednu lžícu.
A v ten moment začne chlap:
„Máme chleba?“
„Je v košíku.“
„Nepřinesla si ho.“
„Tak se zvedni a podej si!“
„Nemusíš být agresivní.“
To nemusím, ale co už, bubla to ve mně. Polívka dopita. Jdu smažit rybu. Z kuchyně se valí mastná mlha jak z požárního cvičení. Chlap dojde a zas je chytry:
„Hlavně ať to nezasmradíme.“
„To je dávno. Ten smrad máme z minulého roku,“ říkám. Pak si sedneme ke kaprovi. Chlap píchne vidličku do masa a vytáhne kost jak anténu na trabantu.
„Zase to má kosti.“ Děcka jí salát rukama, drobky lítají jak konfety. Vaječňák mi teče po stole, stromeček mi spadl už dvakrát, kočka leží v ořechách a tváří sa, že je to její vlastní lože. A když konečně dojime, chlap natáhne nohy, podrbe sa na břuchu a řekne:
„Tak to bylo fajn.“
FAJN?
To bylo peklo v přímém přenosu. A já to celé odrobila. Ale pak se dívám na tu bandu – děti upatlané, stromek nakřivo, chlap s kapří kostí v košili – a řeknu si:
Ať si to bylo jak chtělo… Vanoce sou super. A já to zase přežila.
