Článek
Jak odnašim sklenku, zpod gauča vybíhá cosik hnusneho. Černe jak uhel, šest hnusnych noh a tykadla jak vysilač na Lyse. Co mam robit? Musím to ulovit, bo neusnu. Obíhám gauč z jihu, severu, ze všeckich stran a ten gizd vždycky uteče. Beru do ruky střevic. Zgebneš! Deset minut čekam v čupu jak Vinetu u taboraku a konečně vylezl. Stoji na mistě a čumi na mě. Zvedam botu k smrticimu uderu. Do řiti. Nemužu. Je to chrobok – živy tvor jak ja. Letim pro sklinku od vina a toho chvistka chytnu.
Co s tym? Koukam do mobila, esli je to tesařik nebo švab. Pustit? Zabit? Necham ho tam do rana, třeba chcípne z vyparu od vina.
Potichu idu do patra, ať nezbudim děcka a ostatni vedouci. Čivava na mě naštvaně čumi z pelecha, kde jako su. Dělam že ju nevidim a zaviram sprchač. Cvakani drapu do linolea. Odnašim ho do pelechu, bo jak spadne ten stary slepoň ze schodu, je po něm a ja su sirota. Zaviram sprchač. Cvakani drapu do linolea. Zopakuju si to třikrát a kašlu na ňu. Když tak kupim novou. Idu si lehnout na stružak, pelech prazdny. Deset minut hledam. Pak vidim, jak čivava leze zpod postele děcek. Zas vysavala a hledala něco ku žradlu. Leham. Spoluvedouci se zveda, bo sem ji asi desetkrat zbudila. De na hajzlik. Otačim se, davam duchnu na hlavu a dělam, že spim.
Rano valim ku sklence. Leži na zadech a nehyba se. Buď chcipl, nebo je nažraty z vyparu. Zatřepu se sklinkou a začne běhat dokola jak gladiator v areně. Podsouvam papir a chrobaka i se sklinkou nesu z baraku.
Pouštim ho, a dost nahlas mu nikam, ať už nechodi, bo to už by nemusel přežit.
Dobre rano.
