Článek
V jedné diskusi se objevil dotaz: „Jak udržet psa na pozemku?“ A já se musela zasmát. Měli jsme totiž retrívra, který patřil k rase „chronický útěkář“. Když se rozhodl utéct, bylo to jako sledovat Houdiniho – měl talent na unikání, který by mu mohl závidět leckdo!
Nejhorší to bylo, když ve vedlejší vesnici hárala nádherná dlouhosrstá afgánka. To pak Nik podhrabával plot jako šílený, rozplétal drátěné pletivo a trhal plaňky. Doběhl k jejímu plotu a s láskyplným pohledem obdivoval svou vyvolenou. Nutno podotknout, že nebyl sám. V těchto chvílích se u plotu scházela celá smečka „zamilovaných nešťastníků“. Někdy to vypadalo jako po výstavě, neboť páníčci nakládali své čtyřnohé miláčky do aut a mířili k domovům ovšem se slovy: „Já tě přetrhnu! Jak se ti to zase povedlo!?“ Občas se stalo, že majitelka afgánské modelky nevydržela a na bandu uslintaných psů za plotem zavolala policii.
Ale to by nebylo tak zlé, kdyby Nik utíkal pouze při výskytu háravých fen. Snažili jsme se jeho útěkům zabránit, jak jen to šlo. Neustále jsme upgradovali plot, v zimě jsme se procházeli po jeho stopách a opravovali místa, kudy zdrhnul. V létě jsme dokonce předstírali, že nejsme doma a schovávali se za keřem, abychom zjistili, jaká je jeho nová úniková strategie. Vše bylo marné. Manžel to s povzdechem okomentoval slovy: „Vzdávám to! I kdybych celý pozemek obehnal dvoumetrovou betonovou zdí, on by stejně utekl. I kdyby měl vypít Redbull.“
Nik zkrátka zdrhal pořád. Z touhy proběhnout se venku, pokoukat, co je nového, pozdravit psí kamarády za plotem nebo se jen tak proběhnout po lese. Naštěstí to byl miláček, který nikdy nikomu neublížil. Slepice, kočky a další domácí zvířata nechával na pokoji. Jen chtěl být na druhé straně plotu. A když se vydováděl, vrátil se zpět. To už po něm ovšem několikrát šla policie, která reagovala na hlášení: „Pobíhá tady velký bílý pes!“ Pak už to bylo rychlé — podle známky našli jeho majitele a telefonovali mi: „Máme vašeho psa, přijeďte si pro něj.“ A já jezdila a platila pokuty.
Někdy byli tak hodní, že mi Nika přivezli až domů. A podivovali se, jak spolupracoval — jakmile otevřeli kufr, skočil do auta bez jakýchkoli protestů. Děkovala jsem jim a psa naoko vyplísnila. Ale věděla jsem, že to udělá znova. Dnes už byl unavený a vyběhaný, proč by se tedy nesvezl policejním autem?
S Nikovými úniky jsme byli tak profláklí, že mě o jeho poloze informovaly i kamarádky a kolegyně z práce. „Hele, sousedka přilítla z lesa, oči navrch hlavy, že proti ní šel velký bílý pes. Tak ti radši volám, jestli nepostrádáš Nika!“ Postrádala jsem, a tak jsem vyrazila tuláka si odchytnout.
Po mnoha letech, jsme Nika oplakali a popřáli mu v psím nebi spoustu plotů, které může překonávat. A tu se u nás objevil malý pejsek. Toulal se podél zahrady a nakukoval dovnitř. Neodolala jsem, pustila jsem ho dál, nakrmila ho a podrbala za ušima. Žádnou známku neměl. Co s tebou? Rozhodila jsem sítě, abych zjistila, komu by mohl patřit, ale nic.
Asi po týdnu u nás zastavilo auto a z něj vystoupil sympatický pán. „Prý máte našeho psa,“ říkal. Jukl přes plot a zahulákal: „No Kubíku, kde ses tu vzal?“ Pán bydlel ve vesnici asi sedm kilometrů od nás a když zjistil, že Kubík utekl, hledal ho všude. Ale nenapadlo ho, že dojde až tak daleko. Dal mi pro jistotu své telefonní číslo s šibalským tónem: „Kdyby náhodou!“
A tak se z Kubíka stal pravidelný návštěvník. Vždycky si našel čas na malou zastávku, dostal něco dobrého na zub a já ho mazlila jako rodinného přítele. Pak jsem zavolala jeho páníčkovi, že si může vyzvednout psa.
Takže ať se snažíte sebevíc, úplně zabránit útěkům psa je prostě nemožné. Dnes bych asi investovala do GPS obojku, abych věděla, kam pro něj jet. Mohla by to být zajímavá hra, někdo hledá kešky, někdo stopuje psa.
