Článek
Život s dětmi je jako jízda na horské dráze – plná vzletů, pádů a nečekaných otoček! Pojďte se se mnou podívat na pár veselých chvilek, které mi život s dětmi přichystal!
Kreativita a sebeovládání – než něco odsekneš, napočítej do deseti
Jednou, když jsem se chystala vyzvednout dort na oslavu synových pátých narozenin, potkala jsem kamarádku s jejím malým synem. „Teto, koukej, mám novej bagr!“ ukazoval mi klučina svou hračku. „Co to máš v tý krabici?“ zeptal se zvědavě.
„Dort k narozeninám,“ odpovídám.
„Ukážeš mi ho?“ stoupá si na špičky.
Sedla jsem si na bobek, otevřela krabici a ukázala mu nádherně nazdobený čokoládový dort. „Krásnej,“ zhodnotil klučík a najednou, břink! Prsknul mi bagr přímo do dortu.
Ztuhla jsem, zatímco kamarádka se snažila neomdlít a nevěděla, jestli má plísnit nezvedené dítě, nebo se omlouvat mně. Jak jsem tam seděla a přemítala, že tohle už asi nespravím, mi najednou došlo… ono to nevypadá tak úplně zle.
Zvedla jsem se k odchodu se slovy: „Díky, já si tvůj bagr nechám.“ Když jsem na oslavě slavnostně přinesla dort, syn vypískl nadšením: „Jé, já mám bagří dort!“
Ticho neznamená – konečně klid
Jednou na návštěvu přišla kamarádka s dcerou. Strčily jsme holky do pokojíčku, ať si hrají, a my zatím v kuchyni drbaly u kafe. Holčičky byly zlaté, potichoučku si hrály.
Pak se vrátil manžel z práce, nakoukl do pokojíčku a pokračoval do kuchyně. „Čau holky, co dělaj vaše holky?“
„Jsou dnes nějaký hodný, viď?“ bezstarostně prohodila kamarádka.
„Jojo, možná byste se na ně měly kouknout,“ poradil nám. Jeho výraz nevěstil nic dobrého.
Vyskočily jsme od stolu a hnaly se do pokojíčku. Holčičky si hrály. Na kadeřnice. Tmavovláska už byla ostříhaná na ježka, a právě barvila plavovlásku temperou na fialovo.
Takže, milí rodiče, když uslyšíte ticho v pokojíčku, buďte na pozoru. Je to okamžik, kdy byste se měli stát detektivy a zjistit, co se děje. Protože věřte mi, ticho nevěstí nic dobrého.
Logika – to je přeci jasný
„Mami, proč je Měsíc tak daleko?“
„No, protože je ve vesmíru?“ odpovídám.
„Aha, takže když pojedeme k babičce, tak budeme ve vesmíru?“
„Jak jsi na to přišel?“ ptám se.
„Protože k babičce je to daleko.“
Matematika – geometrická posloupnost je děsivá
Jednou děti zlobily. Tak to jsem napsala blbě. Kdyby zlobily jen jednou, tak to vůbec neřeším. Takže znova a pravdivěji.
Děti zlobily, od rána se štěkaly a v pokojíčku byl bordel jak v tanku.
Houkla jsem směrem k zavřeným dveřím: „Dokud si tam neuklidíte, tak na žádnou zmrzlinu nepůjdete!“
Chvíli bylo ticho a pak se ozval zase řev. To už jsem nevydržela, rozrazila jsem dveře a zařvala: „Co se to tu děje?! Koukejte si uklidit ten svinčík nebo vás přetrhnu!“ A na důkaz, že to myslím vážně, jsem za sebou ještě třískla dveřmi.
V pokojíčku to ztichlo. Že by?
„Mami?“ ozvalo se nesměle.
„Co?“ Vyštěkla jsem.
„Kdybys mě přetrhla, to bych byla dvě, viď? A brácha taky, že jo?“
„Jo to bys byla a teď si mazej uklidit.“
„A kdybys přetrhla ty přetrhlý, tak bych byla tři?“ nedala se dcera a dožadovala se odpovědi.
To už z pokojíčku vylezl i syn: „Ne čtyři,“ odporoval.
„Fakt, jo?“ vykulila oči dcera.
„A pak? Kolik by nás bylo pak?“ krčila nosík.
„To nevím,“ zachmuřil se synek, „to musíme spočítat. Počkej tady.“
Odběhl. Během chvilky se vrátil s papírem a pastelkami a začal graficky ztvárňovat matematický problém, u toho si počítal přetržený děti: „pak osm a pak …“
Zatmělo se mi před očima, proboha geometrická posloupnost. Jak je to dál? Snažila jsem se z hlavy dopočítat řadu, 16–32–64–128–256–512–1024–2048. Dál jsem to zpaměti nedala.
Děti přestaly počítat přetržence a zaujatě pozorovaly, jak si pro sebe hystericky mumlám čísla.
„Můžeme teď jít ven?“ zeptaly se nevinně.
„Jo, a hlavně se cestou nepřetrhněte,“ špitla jsem vyděšeně.
Naše děti nám sice občas dávají zabrat, ale také nás učí, jak se smát, improvizovat a nacházet radost i ve zdánlivých katastrofách. Tak si užívejte každou chvíli, protože s láskou a trochou humoru se dá přežít cokoliv!
