Článek
Ačkoliv se i já teď věnuji spíše vánočním cukroví, cítím občanskou povinnost vrátit se k událostem, ke kterým došlo v důsledku odvysílání pořadu historie.cs „Nové příběhy o starých čarodějnicích“.
Jednoho listopadového dne jsem se ubíral do práce – mám to 167 km od domova – a cestou jsem potkával různé kolegy a kolegyně, kteří mi s pobaveným úsměvem říkali: „Už jsi to viděl?“ „To je co?“ Ptám se, jestli to chápu správně, že Čechura v televizi ve vzdělávacím pořadu potvrdil veřejnosti existenci čarodějnictví, načež to jeden kolega shrnul výstižně: „Jo, úplně se zbláznil. Čarodějnice existovaly, dělaly sex na Petrových kamenech, jemu už úplně přeskočilo.“
Následně jsem dostal emailem internetový odkaz, který se však k mému překvapení nevztahoval na originál pořadu, ale na facebook Marie Koldinské. Dne 12. 11. 2022 zde zveřejnila následující omluvu: „ÚDAJNĚ „NOVÝ POHLED“ NA ČARODĚJNICKÉ PROCESY V HISTORII.CS - Omlouvám se všem, kteří se na mne obrátili kvůli Historii.cs o čarodějnických procesech, odvysílané 29. 10., za manipulativní tvrzení, fantasmagorie a nesmysly, které tam zazněly. (…) Na pořadu jsem se nijak nepodílela a nechci s ním být spojována. Zodpovědnost za jeho obsah nese dramaturg Tomáš Brzobohatý.“ Jelikož se prý zaskočení diváci obraceli nejen na ni, ale i na FB Historie.cs, doporučila jim obrátit se na autorku scénáře Barboru Půtovou a rovněž na Divácké centrum ČT.
Pod prohlášením se rozpoutala zuřivá diskuze historiků, kterou kdosi stáhnul, udělal z ní ohromný soubor pdf, který má 37 stran, a ten pak koloval mezi historiky. Uvítal jsem tento počin, protože Marie zde pro potřeby diváků odcitovala v plné délce výroky hlavního hosta pořadu prof. Jaroslava Čechury, takže jsem si je mohl přečíst a nemrhat svým mladým životem při sledování originálu. (Čechurovy citáty uvádím pod blogem.)
Inkvizitor a čaroděj české historiografie
Při četbě diskuze jsem se ze začátku bavil, protože jsem s ulehčením viděl, že konečně i jiní čeští historici veřejně uznali, že výplody prof. Čechury, kterými již řadu let zpestřuje česká média, jsou nehorázné nesmysly.
Bohužel od té doby, co začal v roce 2014 vycházet časopis Téma, získal Čechura k šíření svých bludů neomezené možnosti, jelikož novinář Lukáš Kašpar z MAFRY vzplanul slepou láskou k jeho sexuálním bajkám a zveřejňuje mu tam vše, co mocný duch Manitou Čechurovi na mysl přinese. Díky tomuto duu víme, že „Mlynáři byli sexuální predátoři raného novověku“ (IDnes.cz 23. 3. 2021) a i o těch čarodějnicích informovali už v rozhovoru z května 2022 („Čarodějnice zabíjely lidi i dobytek. Upalovali je každý rok, IDnes, 14. 5. 2022). Ochota povídat o sexu kdekoli a cokoli zaujala i jiné novináře, takže Lucie Hloušková z novinky.cz stvořila s Čechurou velký rozhovor na téma „Historik Jaroslav Čechura studuje sex v „době temna“ (novinky.cz, 29. 3. 2020). Ono tohle sexuální žvanění není mentální úpadek posledních let, navazuje na jeho snahu dělat ze sebe mikrohistorika s nadpřirozenými schopnostmi, který hlubším vhledem objevuje v lidové kultuře exotické motivy skryté jiným smrtelným pozemšťanům. Takto je pokřivená už jeho seriózní práce o selské rebelii roku 1680, v níž se soustředil na tajemný obřad přísahy na chleba, na zaklínadla muže, který chtěl mít „dvoje játra“ atd. Už tady Čechura ukázal, že české země vnímá jako kouzelné království každodennosti, kde se věci dějí dle jeho přání. Od knížky Sex v době temna z roku 2015 už na hledání pravdy zcela rezignoval. Bohužel Čechurova sebeprezentace jakožto čaroděje s nadpřirozenými schopnostmi v něm vzbudila přesvědčení, že vše, o čem píše, objevil jako první. Pokud toto přesvědčení kolidovalo s tím, že danou věc už objevil kdosi v minulosti, Čechura ho prostě odignoroval. Pokud jeho blud kolidoval s tím, že na dané věci pracuje někdo z žijících historiků, bylo to horší. To se prof. Čechura měnil v inkvizitora, čaroděje a soudce v jedné osobě.
Tak se jednoho dne roku 2014 rozhodl zlikvidovat mého kolegu, mladého jihočeského historika Jaroslava Dibelku, který se provinil tím, že objevil zajímavý kriminální případ tulačky Johany Peřkové. Publikoval to v Opera historica 2007 (dnes online). Čechura se rozhodl, že případ objeví sám a napíše o tom knihu. Aby jeho plagiát nevypadal jako plagiát, rozhodl se skutečného autora preventivně obvinit z plagiátorství a tak nějak ho vyřadit z oboru. Tehdy mu v jeho nechutné kampani pomáhali někteří podivní obyvatelé naší planety, jako je jistý Petr Kreuz. Ten případ je veřejně doložitelný, jelikož Dibelka se zkoušel bránit na blogu, který si pro ten účel založil. (Plagiátor Čechura si tu knížku o tulačce Peřkové vydal roku 2015 v Nakladatelství Lidové noviny se sloganem „podobný příběh prostého člověka nebyl v české historiografii dosud prezentován.“ Zde jeho sebechvalný rozhovor – najdete tam Dibelkovo jméno? Lukáš Kašpar mu v časopise Téma udělal reklamu sebechvalným rozhovorem "Neuvěřitelný příběh Johanky")
Není to jediný případ, mohu připomenout třeba Čechurův dlouholetý „přístup“ k dílu své bývalé podřízené Marie Ryantové (provinila se tím, že publikovala nevydaný díl Pekařovy Knihy o Kosti, zpracovala životopis Polyxeny z Lobkovic a dalšími hříchy), nebo zcela nedávnou kampaň proti historickému demografovi Josefu Grulichovi (provinil se tím, že dějinám jihočeského venkova rozumí víc než pan profesor a to se neodpouští).
V podstatě se dá vypozorovat jistý vzor: když Čechura útočí na muže, obviní je z plagiátorství a vytrvalou stalkingovou kampaní emailů, stížností, žalob a pomluv šířených přes média, jim zničí profesní kariéru. Když útočí na ženy, zesměšňuje jejich vědeckou práci a psychickým terorem se je snaží demotivovat od další odborné činnosti.
Doufal jsem, že tentokrát se proberou i ostatní historici, a konečně o Čechurovi přiznají veřejně pravdu. V debatě na FB Marie Koldinské se skutečně ozvala řada jiných historiků raného novověku se stejnými postřehy: Čechurovy mediální výstupy se poněkud monotónně točí kolem sexu, že jeho teze jsou nesmysly, že do redakce Historické demografie poslal nějaký sprostý hanopis na Hanku Tlamsovou, která ho nepříznivě recenzovala, že jednoduše přebírá, co je napsáno v aktech k čarodějnickým procesům. Ovšem katarze se přesto nekonala. Do debaty vstoupil pan Petr Kreuz, který i po tomto katastrofálním výstupu zcela legračním způsobem obhajoval genialitu svého guru. Čechura prý to viděl v pramenech… Nikdo, kdo ty prameny neviděl, ho prý nesmí kritizovat. Pak do toho vstoupil jistý pan Pavel Fabini, akademik z Masarykova ústavu AVČR, a začal se domáhat svobody projevu, kterou prý Marie Koldinská narušuje tím, že vůči nekritizovatelnému panu profesorovi vznesla kritiku. Vždyť ty sexuální orgie na Petrových kamenech (pod horou Praděd) třeba vážně proběhly!
Nakonec vše pohřbil pan dramaturg pořadu historie.cs Tomáš Brzobohatý. Místo aby využil možnosti televizní trapas omluvit, poslal na FB Marie Koldinské prohlášení, že jediná jeho chyba byla prý spolupráce s ní (a ne s Čechurou?). Takže veřejnoprávní ČT si stojí za tím, že čarodějnice existovaly a dělaly sex na Petrových kamenech (…a masové popravy byly tedy oprávněné!).
O sexuálních orgiích a rituálních vraždách
Tak jsem se na čarodějnické procesy podíval blíž. V obviněních z procesů na panství Velké Losiny a v městě Šumperku (z let 1678-1696) je vidět opakující se vzor. Ve vykonstruovaných obviněních z čarodějnictví hrály sexuální orgie podobnou úlohu, jako legenda o rituální vraždě v obviněních proti Židům. V obou případech jde o uměle vykonstruované legendy, jež jsou vytvořeny doslova zvrácením něčeho, co v křesťanství hraje důležitou úlohu. V rituální vraždě to měla být krev křesťana, jež měla získat léčivou moc křestem, v čarodějnických sabatech to měla být svátost manželství, která vylučovala cizoložství i sex pro jiný účel, než zplození dítěte. Ústředním bodem čarodějnického sabatu měl být takový druh sexu, který všechna tato pravidla porušuje (a děti nezplodí).
Zde je třeba vysvětlit, že dle návodu kanonických odborníků měla mít čarodějnice svého mistra (či mistrovou), který ji vedl, ten ji měl seznámil s galánem, s nímž pak při obřadu páchala sex. Barbara Göttlicherová z losinského panství měla mít za mistra stařičekého Rabowského, ten ji měl seznámit s galánem Bartlem. Je třeba doplnit, že během obřadu se měly také hanobit symboly křesťanství a k sexu s ďáblem či galánem mělo docházet i mimo Petrovy kameny. Barbora Drechslerová uvedla, že se zlému duchu poprvé oddala na cestě z pivovaru. Tam s ním také uzavřela smlouvu, pak spolu souložili zezadu. Uzavření smlouvy s ďáblem mělo v obvinění čarodějnic základní význam.
Usvědčení Žida z rituální vraždy mělo ostatním doložit vyšší moc křesťanství, protože hlavním motivem měla být čarovná moc křesťanské krve, kterou Židé neměli čím nahradit. Usvědčení čarodějnic mělo širší účel. Jelikož se věřilo, že čarodějnice způsobují uhynutí dobytka, zničení úrody, špatné počasí a smrt lidí, bylo usvědčování a upalování čarodějnic považováno za druh právní ochrany před těmito pohromami. (Reálnost čarodějů a kouzel nešlo zpochybnit, jelikož o nich psala Bible – ve slovech o „chartumim“ a „belahatelem“, Exodus 7:11.) Na příklad Speeho odmítání čarodějnických procesů nebylo v 17. století hodnoceno jako záslužný počin, ale jako nemravný poklesek, který by lid zbavil ochrany před zlými kouzly! Procesy měly upevnit víru, že jen křesťanství je zárukou mravnosti.
Lze z procesů odfiltrovat nadpřirozené jevy?
Tak nějak postupoval Bedřich Šindelář, když v knize Hon na čarodějnice, s. 31 usoudil, že „veškeré skutky páchané na domnělých sabatech jsou ryze lidské a naprosto přirozené povahy“. Vyšetřovatelé to měli pochopit a nehledat v tom ďábla. A přesně to po Šindelářovi opakuje Čechura. Jenže jak jsem ukázal, ty orgie nevznikly tak, že by si k reálnému skutku někdo domyslel nadpřirozené přídavky, ale z toho, že se z dogmat křesťanství dedukovaly jejich zvrácené protiklady.
Z toho důvodu se k pravdě nedopracujeme tím, že bychom ze soudních akt odfiltrovali jevy nadpřirozené. I v prostém líčení průběhu orgií je obojí propojeno. Pokud v protokolech uvádějí velké vzdálenosti, z nichž pocházeli účastníci obřadů na Petrových kamenech, tak to předpokládá schopnost létat. Uvádí se tam třeba létání na krávě nebo na koze. Šumperk i Velké Losiny jsou v rádiu ca 30 km od Petrových kamenů, Nysa až 70 km. Čechura, který vychází z reálnosti orgií, tedy z výkladu jednoduše vyřadil létání a uvedl v televizi, že lidé z polské Nysy tu vzdálenost 70 km prostě ušli pěšky. Tedy kvůli sexu podle něj šli přes nejvyšší hory Jeseníků až na opačnou stranu, aby se tam na vyvýšených kamenech uprostřed pláně, kam je odevšad vidět, oddávali sexu. Kupodivu se to mělo odehrávat i v prosinci, což ale magického Čechuru nepřimělo změnit názor.
Hony na čarodějnice jsou znovu hrozbou
Závažnost obvinění z rituální vraždy si uvědomujeme i dnes, jelikož se týká specifické skupiny, Židů. Ale obviňování z čarodějnictví je taky vážná věc. A taky se týká specifické skupiny – žen. Ty mezi obviněnými drtivě převažovaly, na ně se soustředili i teoretici čarodějnictví.
Zároveň je čarodějnictví vlastně vzor obvinění založeném na krádeži identity (vnutíte obviněnému identitu nějakého prefabrikovaného druhu zločinců dle mediálního formátu – tehdy vytvořené v příručkách; Böblig prý nepoužíval Kladivo na čarodějnice, ale příručky Martina Antonia Delrio a Franciska Torreblancy). Tento druh útlaku hrozí i dnes.
Co zaznělo v Historii.cs 29.10.2022:
„Přední odborníci diskutují o vybraných tématech z českých a československých dějin. Současná reflexe historických momentů v širších souvislostech.“ Slogan pořadu Historie.cs
Čechura 1 („sexuální orgie byly skutečné“)
„Klíčovým momentem toho čarodějnictví na Losinsku byl sex a rozkoš. Oni říkali: My chceme mít rozkoš. Staneme se členy sekty. Dokonce se stalo, že jeden z těch galánů té dobré ženy byl zabit bleskem. A ona si myslela, že je ztracená, a zase k ní přišla ta její mistrová, a nabídla jí novýho galána, to znamená novou rozkoš. Čili to byl klíčový moment, to já myslím, že není vůbec známo, že klíčový moment těchto sekt alespoň na Losinsku, Šumpersku také, samozřejmě, byl sex a sexuální radovánky všeho druhu.“
Čechura 2 („za láskou šly až 70 kilometrů“)
„Já jsem tam nedávno byl, je to pozoruhodný kopec, a chci říci, že se mohlo zúčastnit pět set lidí, možná i víc. Ta kapacita tam - sám inkvizitor Boblig odhadoval, že by se tam mohlo vejít čtyřicet tisíc lidí. A oni se tam shromažďovali několikrát do roka. Ty termíny jsou různé, já se domnívám dokonce, že tam byly specializované sabaty třeba jenom pro ženy, které byly v určitých termínech. A potom ty hlavní, to je samozřejmě Valpuržina noc, svatý Bartoloměj, to je třiadvacátý srpen, možná svatý Jan Křtitel, to je čtyřiadvacátý červen, něco padlo na září, ale některé ty termíny, a to mě velmi překvapuje, padaly až na prosinec, to znamená, že tam musel být sníh. Nicméně ta přitažlivost toho magického místa vedla k tomu, že ty počty v uvozovkách návštěvníků byly značně veliké, a ten akční rádius Petrových kamenů já odhaduju, že byl okolo sedmdesáti kilometrů. To znamená, že i lidé z Olomouce, nebo z druhé strany, to znamená z té slezské Nisy, z Rýmařova a jiných panství prostě mohli na ty Petrovy kameny přicházet. A nejenom mohli - oni chtěli. A to já myslím, že je to klíčové.“
