Když do toho Babiš zatáhl děti

Jelikož minulý blog o Babišově prezidentském billboardu vyvolal astronomicky vysokou čtenost, na kterou nejsem zvyklý, jal jsem se výjimečně ponořit do diskuze pod článkem, abych zjistil, co na tom ty lidi vlastně zaujalo. Vždyť jsme přesáhli dvojnásobek nákladu Babišových Lidových novin!

Dozvěděl jsem se, že Babišovi fanoušci se v diskuzi shodli na několika věcech: Zaprvé, že jsem za ten článek musel dostat strašně moc peněz, prý z ciziny. Připadalo jim to totiž jako po čertech dobře vymyšlený zásah někoho z prezidentské kampaně. (Ve skutečnosti jsem to napsal zadarmo v noci u televize.) Zadruhé se shodli na tom, že náš Pepa je určitě vymyšlený a neexistuje, protože jeho reakce na billboard jim připadala nepřiměřeně inteligentní, a prý dokonce dokonalá. (Pepa existuje, ale doma jsme se shodli, že mu nic neřekneme, aby nezpychnul.)

A jelikož si byli jistí, že jde o ďábelský produkt západního marketingu, rozhořčili se shodně nad tím, že DO TOHO TAHAJÍ UŽ I DĚTI! Sami diskutující přitom nepůsobili jako lidé, kteří by měli k dětem blízko. Připadalo jim neuvěřitelné, že osmileté dítě umí mluvit, dokonce v tom spatřovali záblesk geniality. Jeden pán se domníval, že můj potomek mluvil z kočárku.

Děti existují, ale „jen“ v reálném světě…

Svým způsobem chápu, co jim na blogu připadalo neobvyklé. Viděli tam totiž opravdické názory někoho, koho Babišův předvolební marketing jen napodobuje. Tedy naštvaného občana, který je vystrašený důsledky klimatické demagogie, v níž mě děsí i ta politická příměs v podobě „změny systému“. Podle Babišových markeťáků bych se měl starat jen o věci, které mi předepsali, a já tam vytáhl děti?! Vždyť ty přeci v našem světě politického marketingu neexistují!

Ale v reálném světě jsou a byly tu celou dobu. A byly tu i v době covidových lockdownů, jen se o nich nesmělo mluvit. Mediální tyran Babiš brzy zjistil, že plošné zavírání škol je ten nejsnadnější způsob, jak vzbudit iluzi, že něco dělá, že „maká“. Ani jednou za celou covidovou pandemii se jeho vláda nepokusila o diferencovanější přístup, ani zkoušky nemohly probíhat, ani hudební a sportovní soutěže, ani se nikdy neuvažovalo o způsobech, jak zajistit, aby děti mohly zůstat u normálního života co nejdéle. Vždy se nařizovalo jen plošné zavření, jelikož to vypadá rázně a je to snazší. A v tom Babišovi nadbíhali i covidoví tyrani Kubek, Hajdúch a různé „osobnosti“, které volaly po prodlužování, po širším zavírání a dělaly z toho ctnost. Nikdo se rodin s dětmi nezastal, nikdo.

Třetina života, to už člověka změní!

V životě šesti či sedmiletého dítěte jsou dva roky třetina života, je to, jako byste 60letého důchodce zavřeli na 20 let. Zatímco normálně by byly naše děti – jež existují – pořád někde venku, po přemístění všech kroužků do online podoby se pro ně aktivní život stal jako by vězením, protože náhle vše vyžadovalo být neustále doma a pořád před obrazovkou. Náš Pepa to nedával – už opoždění zvuku za obrazem způsobilo, že se i nevinný kroužek měnil ve stres. Sport před obrazovkou byl samozřejmě nesmysl. Ani výtvarka neměla tu hodnotu. Z jejich životů zmizel organizovaný denní řád, zmizely běžné návyky… Třetina života, to už zanechá stopy.

Během covidu mi Pepa daroval vlastnoruční obrázek. „Copak jsi to namaloval?“ ptám se. „Zase travičku a sluníčko?“

„Ne, nakreslil jsem ti slevový katalog!“ řekl mi bezelstně a daroval mi sešitek vlastní výroby, kde byly různé druhy zboží, vždy s původní a se sníženou cenou. Na konci reklamy.

Jelikož supermarkety byly otevřeny, až na krátkou výjimku, pořád. Převzaly roli škol. Ty děti potřebují ukojit zvídavost, mají to v sobě, ber, kde ber.

Starší mládež se v době zavřených škol shromažďovala na blízké skejťárně, nebo se jen poflakovala s cigárem po ulici, po lavičkách, po parku, po sběrnách odpadu… Jelikož geniální Kubek, Hajdúch a Babiš nedomysleli, že i když zavřou školy, tak ta mládež nezmizí. Prostě se bude vyskytovat jinde.

Pro mě bylo traumatizující vidět, že rodiny s dětmi neměly v médiích, ani u vlády, ani u politiků, ale ani u spoluobčanů žádné zastání. Dokonce se z dětí dělali hlavní přenašeči nákazy, hlavní viník, největší nebezpečí pro společnost… (Neslyšeli nikdy tito odborníci o chřipce v Hongkongu v roce 2009, kdy se měřením prokázalo, že plošné zavření škol nemá na epidemii žádný efekt?) Média rozhodovala za nás, časopis Respekt třeba tvrdil čtenářům, že online výuka je vlastně lepší a modernější a veřejnoprávní ČT sytila veřejnost reportážemi o tom, jak to vlastně dětem vůbec nevadí… A Babiš, který podlézal médiím a na reálné lidi kašlal, ten marasmus jen prodlužoval. To bylo to jeho bravurní zvládnutí krize!

Samozřejmě, že to dětem vadilo. Změnilo je to. Moje děti teď nosí obě brýle. Pepa měl začít chodit na fotbal, nemohl, nesměl. Dva roky života ve fázi, kdy je snadné se učit, kdy roste tělo, kdy je čas s něčím začít, kdy jsou děti jako houby, které vše vsáknou, byly promrhány. Jen aby se Babiš v křesle premiéra mohl v médiích tvářit, že maká.

Babiš a Topinka do toho zatáhli děti při volbách roku 2013!

Všichni víte, že to bylo tím, že Babiš si opečovával jen svou voličskou základnu, a to jsou od roku 2016 důchodci. Ale to je v pořadí už Babiš číslo tři. Úplně na začátku, když šlo ANO do prvních parlamentních voleb v roce 2013, se Babiš podle pokynů markeťáka Petra Topinky tvářil, že to dělá pro „naše děti“. Dokonce tenkrát natočil nesmírně trapný klip „Ať dětem září oči“. Na billboardech ANO byl hlavní slogan: „Aby se za nás děti nestyděly.“ (I zde, zde) Ale to bylo jen před volbami. Pak přišel Babiš číslo dvě, pro podnikatele, ty pak spláchnul, a v roce 2016 vznikl Babiš číslo tři. Ten, který se přeorientoval na „sociálně slabší“, na voliče KSČM, ČSSD atd. Rodiny s dětmi, jež jsou základ živé společnosti, se touto strategií ocitly nejen mimo pozornost, ale dokonce v roli nepřítele! Společnost, která zavrhuje vlastní děti, nepřežije.

Omlouvám se všem předvolebním marketingovým stratégům, že jsem vytáhl téma, se kterým asi pořád nepočítají. Velmi mě to mrzí, ale já se nebudu nikoho ptát, jestli smím existovat. Jestli tu bude Babiš paralyzovat stát coby prezident dalších deset let, tak bude našim dětem vládnout až do jejich dospělosti.

Ale ten klip z roku 2013 je taková sranda! Babiš tam sedí se Stropnickým na lavičce na dětském hřišti, a ptá se, zda to, co děláme, o co se snažíme, má smysl.

„Víte, jak poznáme, že to, co děláme, děláme dobře? Když lidem začnou zářit oči. (…) A u dětí to platí dvojnásob. (…) Co udělat takovou změnu, aby všem lidem zářily oči a naše děti tu chtěly žít,“ odpovídá v roli mudrce Stropnický.

„Tak poďme s tím něco udělat,“ praví medovým hláskem Babiš, načež se oba dospělí mužové zvedají z lavičky a se slovy: „jdeme na to“ vykročí směrem do dětského hřiště, aby tam vykonali dílo zkázy.

Předvolební klip 2013 „Když dětem začnou zářit oči“